Kuuuupte si Bráázdu!

V galerii 5. patro najdete ještě týden po Novém roku oleje a grafiky Pavla Brázdy. I když občas jsou jeho satiry celkem trefné a některé postavy zase upřímné (musím se přiznat, že jsem se párkrát docela zasmála), celý koncept výstavy mě lehce zklamal. O motivy ale nejde, ty jsou výborné.Obrazy jsou však vystavené všude po stěnách, je jich tam přespříliš, a navíc ještě nevypadají kdovíjak kvalitně. Jsou to spíš takové olejové tisky (Brázda je tvoří pomocí počítače a pak je nějak tiskne nebo co, už takhle pracuje léta), bez jakýchkoliv osobních doteků, linie jsou rozmazané a někdy se i motivy párkrát opakují v různých barvách. Spíš jsem si připadala jak ve staré Akademii, kde se prodávalo zboží a bylo vyvěšeno všude, kam se vešlo. Brázda samozřejmě zná svou cenu, a tak tvoří jako o překot, jedno dílo za druhým. Pak už si ale návštěvník připadá v galerii víc jako v obchodě než ve výstavní síni.

slunečná žena, 2011, digitální tisk

PAVEL BRÁZDA- Pokračování lidské komedie v galerii 5. patro (do 7. 1. 2012)

Na Šimotovou i v lednu

Prinz Prager Gallery prodlužuje dobu výstavy Paralelní linie až do 15. 1. 2012.
Běžte se tam podívat. Opravdu.

uliční(k) umění

Před pár hodinama byl v Národní galerii vyhlášen laureát Ceny NG 333 (lidovky.cz). Stal se jím malíř Jakub Matuška, mezi drsnejma hochama ulice se mu říká Masker. Vzpomněla jsem si na loňské vyhlašování Ceny Jindřicha Chalupeckého, kdy se Matuškovi už skoro dopředu leštil pomyslný trůn prvního místa, ale ouha, nic nového pod sluncem výtvarným, zase vyhrál konceptuál (poslední výtvarník-malíř, který vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého, byl Martin Mainer v roce 1993). Tak je to vlastně takové zadostiučinění Matuškovi a vůbec všem milovníkům umění, protože mi letošní vybraní finalisté konečně po tolika marných letech Ceny 333 přišli aktuální a zajímaví. No, sice jsem spíš než streetartu fandila Adéle Babanový a jejím videoprojekcím, ale což.
A co říkáte na Matušku vy? Může se stát streetart plnohodnotnou odvětví výtvarného umění jako videoart? Líbí se vám Matuškovy malby? A jezdí rád Knížák na chalupu?

matuškův vítězný obraz Porn Bloopers

Z bláta do louže

Besser končí, jak již asi mnozí víte, ale co se kultury týče, svítá opravdu na lepší časy?
Celkem trefný článek najdete zde na Artalku. No, Hanákovou neznám, ale vypadá na mě moc úřednicky a jako jednu z svých hlavních priorit kandidátky na post ministryně kultury uvádí, že kultuře chybí větší přátelství. Rozhovor s ní zde. Skoro až mě dojala k slzám, ale asi ne úplně takovým způsobem, jak to zamýšlela. No, počkáme si. Počkáme.

A teď zase trošku z jinýho soudku. O dokumentárním cyklu proStory jsem tady už jednou psala, ale přesto na něj ještě jednou upozorním. Protože mě začínají některé díly čím dál tím víc bavit. V podání některých režisérů se sice nedozvíme, kdy přesně byla stavba postavena a kolik cihel bylo použito, ale dozvíme se, jak probíhá soužití s novými majiteli domů, jak probíhají spory mezi architekty a investory a vůbec to není nuda. Obzvlášť když se jedná o velikány české současné architektury.
Celkem hutný je díl o Fránkovi a o jeho kostelech v Litomyšli a v Černošicích. Fránkovy stavby jsou nesmírně zajímavé, ale pan architekt je prostě PAN architekt. V duchu betonu zde.
Martin Rajniš vypadá sympatičtěji, než jsem si ho představovala. Je to ale občas podobně tvrdohlavý morous jako ostatní. Ale tak nějak jsem začala díky tomu dokumentu chápat ty jeho dřevěné stavby. Martin Rajniš- Huť architektury.
A Pleskot mě nedávno na jedný přednášce velmi příjemně překvapil svými teoriemi o architektuře, ale jeho nesmlouvavost a nepřizpůsobivost vůči uživatelům jeho staveb to celkem zazdila. No, mrkněte na to sami. Otevřený vesmír banky.

A mějte se hezky!

gallery, die Galerie, galerie

Občas je to legrace vidět ty pseudoanglické snaživé názvy jako "Jiří Švestka Gallery" nebo "Fotograf Gallery", občas mě to ale spíš štve jako třeba název "Prinz Prager Gallery".
Co na tom, že mají divný název, výstavy tam probíhají slušné. Galerii najdete kousek od DOXu, je třeba ji trošku hledat. Ale najít se ji vyplatí, protože prostory jsou to celkem malé a když vás nebude otravovat všudypřítomná hypervzorná kustodka, tak si výstavu můžete i v klidu a v tichu užít. Což se hodí právě teď, kdy tam najdete díla Adrieny Šimotové a Josefa Bolfa. Trochu jsem se bála, že mi bude Bolf kazit mé oblíbené křehké papírové šimotky (rozuměj jemně barevné, jen v náznaku znázorněné, skrčené postavy), ale nakonec se stačí vlastně jenom na ta depresivní černočerná a vyteklá plátna od Bolfa nedívat. Možná byl smysl výstavy propojit oba umělce, pro mě je ale Šimotová tak silná a individuální osobnost, že ji s nikým propojovat ani nechci. Takže tak. Vcelku je to vlastně trošku smutná výstava, ale pořád mám pocit, že v díle Adrieny Šimotové je větší naděje, menší zatracení než u Bolfa. Možná je to v tom jemném světle, která z jejích papírových skic vychází, možná je to v barevnosti, možná je prostě jenom lidštější.

V zimě nuda nebude

Tak tohle už byl poslední metereologický nadpis příspěvku, slibuji. Zítra začíná prosinec, takže už budou všechny jenom vánoční. Doufám, že jste si přes listopad všichni pilně střádali korunky (určitě jste si všimli strategicky malého počtu listopadových příspěvků), abyste to teď mohli v posledním měsící roku pořádně rozfofrovat v prostorách zasvěcených výtvarnému umění. Natürlich.

Nejprve to vezměme pěkně po pořádku-

ve vybraých kinech se můžete v prosinci setkat s dokumentem Trafačka- chrám svobody, který zachycuje na české poměry celkem unikátní uměleckou "rezidenci". Jedná se o prošlou trafostanici v pražských Vysočanech, kterou okupuje banda elitářů a bohémů a jejíž existence leží v rukách jedné velkoobří developerské společnosti;

a snad někdy v lednu přijde (možná) do kin(a) i dokument, který sami sobě a o sobě natočili Rafani a který je asi o nich. No. Jmenuje se 31 konců/ 31 začátků a asi o čem všem to je, se nejlíp dozvíte ze samotného dokumentu.

Výstavy vezmu rychle, protože jsem na žádné nebyla, jenom na Reynkovi, na kterého půjdu ještě jednou a pak ještě jednou, protože je mi tam s ním fajn.

- Současný český industiál v GJF (8. 12. - 22. 1.)
- Adriena Šimotová a Josef Bolf v Prinz Prager Gallery (16. 11. - 23. 12.) !!
- Jindřich Štreit v Divadle Archa (do 7. 12.)
- Josef Bolf v A. M. 180 (17. 12. - 5. 1.)
- CJCH (DO 15. 1.) a Luciferův efekt (do 2. 1.) v DOXu
- David Böhm a Alena Kotzmannová ve Fotograf Gallery (14. 12. - 13. 1.)
- Pavel Brázda v Galerii 5. patro (7. 12. - 7. 1.)

Akcé:
7. 12. bude Za barem v kavárně v Domě U Kamenného zvonu Veronika Bromová
6. 12. bude na Kampě beseda se Zdeňkem Beranem
15. 12. kurátorská prohlídka s Renatou Bernardi výstavy Bohuslava Reynka v Domě U Kamenného zvonu
24. 12. Štědrý den !!
aaaa je toho určitě kvadriliony víc, tak se podělte!
A zatím mějte krásnou zimu!
a

Podzim U Kamenného zvonu

Výstavu Bohuslava Reynka v Domě U Kamenného domu můžeme beze všeho nazvat výtvarnou událostí roku! Zatím vám k ní toho víc neřeknu, jen snad to, že ji určitě musíte vidět. A žádné výmluvy.
A jednu podzimní přímo od mistra...


Podzimní motýli

Za zdmi a za ploty,
podzimní motýli,
spolu jsme skryli se,
steskem se živili.

Poslední motýli,
za zdmi a za ploty
závětří hřálo nás
v nadějích samoty.

Tajemní motýli,
na dlaních jeseně
v tichu jste zářili
zlatě a růměně.

Podzimní motýli,
ještě mi vzlétněte,
zasviťte na chvíli
touze v tmu zakleté...

podzim ve městě

tady je město, náměstí a domy
a také slečny s uzly vlasů na hlavách,
ve kterých bydlí vítr, myš a touha

a je i podzim

a někde vysoko je slunce
zaťaté v mraku jako v koňském srdci dráp
(jan skácel)


líně se procházím městem a žádná výstava mě neláká. těším se na bohuslava reynka v domě u kamenného zvonu a na výstavu "velryba má srdce velké jako osobní automobil", která bude mít vernisáž 13. prosince ve fotograf gallery.
a jak jste na tom vy?

Village people jsou in

Obdivovat krásy českého a slovenského venkova můžete hned na dvou místech v Praze. Poutače na Jožu Uprku, jehož díla jsou vystavena v Valdštejnské jízdárně, najdete všude po městě. Málokdo ale ví, že Národní galerie uspořádala v klášteře sv. Jiří na Hradě ještě jednu zelenou výstavu, a to téměř neznámého Adolfa Chwaly. Schválně, kdo to jméno slyší poprvý? Já jo. A přitom jeho dílo klidně obstojí srovnání s takovými velikány, jakými byli Kosárek nebo Mařák.
Na 19. století se asi davy nepohrnou, ale přitom se jedná o velmi příjemný, pochopitelný a meditativní aspekt výtvarného umění. Dobře, v rozviklaných pahorcích rakouských Alp, které se mohutně vypínají nad blankytnými horskými jezery, můžete vidět hrozivé paralely; nad bouřkovými mraky, které se sbíhají nad opuštěným poutníkem, můžete pociťovat existenciální úzkost; nebo v tajemných nočních scénériích zase mytologické napětí...ale taky se třeba můžete procházet výstavou a jednoduše se kochat. Jaká jiná výstava vás mile potěší, na nic se neptá a nic nežádá? Z výstav současného umění, které jsou plné nervy drásajícího, úzkostného a psychopatologického neštěstí, je člověk zralý akorát tak na terapeuta. Ale na Chwalovi si zaručeně odpočinete. Výstava to není dlouhá a dostatek uklidňující zeleně zaručen. V sále jste jen vy, pár kopců a dvě důchodkyně. A vůbec, já krajinomalby za kýč nepovažuji. Pro mě znamenají neustálé hledání ideálů, které v přírodě (a realitě) nenaleznete, proto obrazy malíři tvořili v ateliérech, a ne v plenéru. Někomu můžou připadat umělé, ale mně je s Chwalou fajn. Tak.

Joža Uprka ve Valdštejnské jízdárně (23. 9. 2011 - 22. 1. 2012)

Adolf Chwala v klášteře sv. Jiří (14. 9. - 31. 12. 2011)

A kdo se dostal až sem dolů, může si za odměnu pustit třeba Marca Ribota na youtube tady a tady a tady. Mimochodem, 2. 11. vystoupí v Jazz Docku, jop!

Mějte se krásně!

Popůlnoční fekální humor ze Smíchova

...aneb festival animovaného graffiti FAGani 2011 v Meetfactory.

To by mi nedalo spát, kdybych se s vámi o něco takového nepodělila.

(Ne)Štěstí v bývalém Ústředí lidové umělecké tvorby

 Neštěstí v nadpisu nespočívá v dojmu z ústřední výstavy festivalu 4+4 dny v pohybu, ale z prostor ÚLUVu, který je opravdu značně pochmurný, neštastný. A proto je to tam tak fajn. Jednotlivé instalace se nacházejí v hnusných, špinavých, zaprášených pokojích, kde se láme podlaha a koberce smrdí. A mezi plesnivými fleky na zdi hledají současní umělci své i kolektivní štěstí. Nebo spíš hledají, co to vůbec štěstí znamená. Nebo co ke štěstí vede. Nebo nevede. Či prostě hledají. Tak jak už to u současných umělců bývá.

Hledat své štěstí i neštěstí můžete až do 22. října na Národní třídě. Více info zde.
A já výstavu doporučuju, jojo.
Mějte se krásně!
a

O tramvajích jen dobře

 

Dost hrozný? A to vás dneska málem nezajela tramvaj, která měla tohle na kapotě (nebo-jak-se-tomu-u-tramvají-říká). Každopádně mě to donutilo si daný název vygooglit (překvapení dne...webová stránka se jmenuje galerijnivikend.cz) a zjistila jsem, že se to koná již tento víkend! A protože jsem sem za poslední dobu žádné podobné akce vůbec nevyvěsila, nechtěla jsem, abyste o to přišli.
Tedy. Webovou stránku již znáte. Když jsem projížděla program, trošku mě to zklamalo, ale zajímavé výstavy by mohly být v Chodovské tvrzi (Lubomír Typlt), v NoDu (výstava Tichá rezistence-fotografie, jež reflektují socialistické reálie, už ten název napovídá), v Galerii Jelení (Markéta Kinterová) nebo v S Galerii bude takový ženský koutek (Kamila Najbrtová, Ivana Šrámková, Pavla Soukupová).
Ale nejlepší program bude samozřejmě v Ateliéru Josefa Sudka, komentovaná prohlídka s úsměvem od kustodky v ceně lístku a čaj k tomu zadarmo. Akce trvá po celý víkend! Neváhejte!
a

Architektura na ČT2

Všechny pořady o architektuře (ale vlastně i o výtvarném umění vůbec)  v České televizi jsou si vždycky nějak podobné. Mají trapné znělky, zaznívají v nich nudná klišé a jejich forma se blíží pořadu o zvířátkách, akorát komentář čte vždycky nějaký machohlas, který i z vyprávění o husitských taženích vytvoří příběh napínavý jako kšandy.
Ze starších pořadů doporučuju Deset století architektury. Tenhle cyklus o českých stavbách běží už od roku 2000 a má něco málo pod 100 dílů. Každá část má slabou čtvrthodinku. Je to taková milá oddechovka, když máte chřipku a nechce se vám učit latina, jojo. Všechny díly najdete zde.
Nový cyklus o současné architektuře proStory se snaží tradiční tvorbě trošku vymezit. Musím podotknout, že v něčem se mu to opravdu daří- v jednotlivých dílech se podařilo věnovat hodně prostoru jak uživatelům staveb, tak samotným architektům, ale i oponentům, kteří však pokaždé znějí maličko jak vesničtí nevzdělanci, což je na škodu, jejich názory jsou stejně důležité jako příznivců staveb. Jinak ale trapná znělka v úvodu zůstala, klišóvité chytrověty typu "domy jsou vážná věc" taky, celková grafika pořadu taktéž nic moc, soundtrack mě ale potěšil (Marku Mothersbaughovi z The Life Aquatic v pozadí, když si to starosta Brna fičí tobogánem, fandím), občas mám z některých záběrů takový lehce surrealisticko-ironický pocit, no posuďte sami, videoarchiv naleznete zde. Jednotlivé díly mají příjemnou půlhodinku. Vlastně se žádný obří výkon nekoná, ale je fajn, že tady něco takovýho vzniklo. A je skvělý, že to rovnou všechno dávají na internet, protože mi vysvětlete, kdo se na pořady o architektuře bude dívat buď večer v půl 11 nebo ráno v půl 7?!?
A ještě dva odkazy: cyklus přednášek na VŠUPce nazvaný Umění včera a dnes najdete tady, konkurenční soubor přednášek Středy na AVU zase tady. Často se jedná o docela špatnou kvalitu nahrávky, ale některá témata opravdu stojí za to.
Tak se mějte hezky!
a

Festivalů není nikdy dost!

Kdo ví, na co jsem v předchozím příspěvku zapomněla?

Tento způsob října zdá se mi poněkud festivalovým

Taková nabídka festivalů a do toho tak úžasné počasí! Kdyby nezačala už škola, řekla bych, že je pořád léto. Tak si to pojďme pořádně užít! Bude to taková nesourodá směsice, tak jen do toho.

Co si nenechat v říjnu za žádnou cenu ujít:

1) Festival filmů Aki Kaurismäkiho v Aeru (5. - 9. 10. 2011), všechno najdete tady. Tyhle velký festivaly jednoho tvůrce jsou vždycky báječnou záležitostí. Pamětníci si jistě vzpomenou na Bergmanův Festival v roce 2008, kdy Aero projelo během tří měsíců snad všechny Bergmanovy filmy. Kaurismäki sice nenatočil tolik úžasných filmů jako Bergman, ale třeba Muž bez minulosti je zrovna vážně libózní, radím alespoň jeden film zkouknout.

2) 15. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (klikni, klikni, klikni) už taky klepe pomalu na dveře (25. - 30. 10. 2011). Jihlava není jinak nijak zvlášť pěkné město, ale během festivalu se značně promění, mám na něm ráda místní malá kinečka, podivná individua v ulicích a ospalá promítání v posledním dnech festivalu.

3) V příštím týdnu startuje další zajímavá akce- 4+4 dny v pohybu (15. - 22. 10. 2011)- přehlídka současného umění. Program zdá se celkem bohatý, omrkněte to tady.

4) A poslední festival, o kterém vám poreferuji, je Fotograf Festival (4. - 31. 10. 2011), který se letos zaměřuje na 80. léta, a z programu to vypadá hódně, hóoodně dobře. Seznam zúčastněných galerií tu. Stránka festivalu zase tu. A nejvíc samozřejmě doporučuji tuto výstavu, kde vás mileráda uvidím ve dnech 11.,15. a 16. října!

Mějte se krásně!
a

Nuda v Praze

Kromě pár festivalů, o kterých pohovořím v dalším příspěvku, je to teďka v Praze z výstavního hlediska, slušně řečeno, pěkný nůďo.
Adéla Babanová ve Švestce předvádí jakési mystifikační kreace, od dob Jiřího Černického, nic nového pod sluncem. I když se člověk opravdu snaží na výstavě prožít touhu umělkyně vyprávět své tajemné příběhy, ve skutečnosti hned, jak za vámi zaklapnou dveře galerie, zamlží se vám v hlavě a těžko říct, co si z výstavy odnesete.
Podobně rozpačitý pocit jsem měla i z výstavy Pavla Baňky ve Špálovce, který si zase dal za úkol vytvořit důstojný komentář k dějinám a současnosti fotografie. Laťka poněkud vysoko mířená, není-liž pravda? Spíše než k dějinám, přišlo mi, směřuje výstava k interpretaci, co to vůbec fotografie je, proč patří mezi výtvarná umění a k čemu může sloužit. Možná takovému pocitu napomáhají i citace z knihy O fotografii od Susan Sontag, které jsou v instalaci použity.

baňka: černý kůň, černá noc (bílý kůň, bílý den), 2011

baňka: abstrakce XI, 2005

Stejně jako fotografie dávají lidem imaginární vlastnictví nereálné minulosti, pomáhají jim také přivlastnit si prostor, v němž se cítí cize. (Susan Sontag: O fotografii)

A do třetice, výstavu Nové ve starém prodloužila Fragnerka až do této neděle! Vskutku přínosný projekt o stavu současné architektury, o tom, jak se daří a nedaří stavět nové budovy ve staré zástavě, o osvícených a neosvícených lidech na radnicích, o vkusu a nevkusu, prostě o všem možném. Příkladů je tam opravdu dost na zamyšlení, tak si to nenechte utéct.

Adéla Babanová v Galerii Jiřího Švestky (16. 9. - 27. 10. 2011)
Pavel Baňka v Galerii Václava Špály (9. 9. - 30. 10. 2011)
Nové ve starém v Galerii Jaroslava Fragnera (prodlouženo do 9. 10. 2011)

Mějte se fajn!
a

Richard Hamilton (24. 2. 1922 - 13. 9. 2011)

richard hamilton, co vlastně dělá naše příbytky tak odlišnými a sympatickými, 1956

interiér II, 1964

Dnes zemřel významný pop-artový umělec Richard Hamilton. Článek z The Independent tady. Proč by se česká média obtěžovala něčím takovým informovat... Kulturní zpravodajství mi vůbec přijde v našich končinách dost zaostalé, nemyslíte?

Reklamní blok

Až budete mít někdy dlouhou chvíli a půjdete okolo Újezdu 30, zastavte se na chvilku v Ateliéru Josefa Sudka. Zakonverzujeme, popijeme kafe a já vám ukážu nejkouzelnější malostranské zákoutí, možná i výstavu si budete moct prohlédnout (za 10 kč, to jde Veru, ne? :).
Odkaz na stránky Ateliéru zde.

Tak dejte vědět, až se tam budete chystat, já vám povím, jestli tam budu.

A ještě krátká recenza na letos vydané druhé vydání knihy Stopy Adrieny Šimotové od Karla Hvížďaly. Pokud máte tuto skvělou výtvarkyni rádi, vřele doporučuji. Jde o soubor tří dialogů doplněných bohatým obrazovým materiálem. Pomalu, jak otázky nabývají na intenzitě, otevírá se vám svět Adrieny Šimotové, svět křehkých forem, světlých barev, svět plný ticha, skrze které umělkyně promlouvá. Tuto významnou výtvarnici řadíme do okruhu osobností, jenž odmítal výrazné expresivní tóny. Patří tam třeba Václav Boštík nebo již v 70. letech zemřelý manžel Šimotové Jiří John. Kniha je to opravdu nádherná, když budete hodní, půjčím vám ji.

adriena šimotová

Možná bychom mohli říci, že vyprázdněnost slov je důsledkem prvoplánového, jednovrstevného vidění světa, který nás ze všech stran díky reklamě a médiím obklopuje...  /...Ano. Tím se dotýkáme něčeho důležitého. Toto zúžení vnímání, mám dojem, nás ohrožuje.

A myslíte, že umění by mělo upozornit na toto nebezpečí? Že by mělo víc křičet?  /...Jistě, ale nemusí upozorňovat na sebe pouze křikem. V pekelném hluku padajících bomb má nastalé ticho největší významn - jako má význam MLČENÍ v chaosu překřikujícího se davu lidí či záplavě hlučných informací. I pauza - a nejen v hudbě - hraje svou výmluvnou roli.

adriena šimotová, zavřené oči

Konec Konce a tak podobně

Už za dva týdny (přesně 25. září) končí výstava v Městské knihovně Konec avantgardy?, kterou vřele doporučuji. Výstava je to dlouhá a náročná, jako ostatně vždy v Městské knihovně, ale naprosto skvěle mapuje období let 1938-1948 a první místnost plná skličujících obrazů, hnědých tónů a citátů od Černého a Blatného je velmi trefným vyobrazením dobové nálady.

Teď někde tam až

tam až v Svobodě

a už bez strachu

hoden údělu svého

jako málokdo

maluje nedočkavě

konečný modrý obraz

(František Halas, Zpívala za ním kdejaké věc, 1. pol. 40. let)

františek hudeček, noční chodec, 1944

Nad městem letěly šaškovy střevíce,

překrásně letěly jako dva tažní ptáci

do krajin za mořem, z nichž se už nevrací.

Jestli jsem miloval, pak podzim nejvíce.

Pod nebem naděje stál se mnou Andersen

a hleděl na husy, jak odlétají k jihu,

vyzul jsem v rákosí všecky své křápy, tíhu

a letěl za nimi přes čirý čistý den.

Jestli jsem miloval, pak zakalenou hněď

psích očí podzimu, věrného psa, jenž stárne.

Strašný stesk míjení na této zemi marné,

pod nebem němoty, jež nemá odpověď.

(Ivan Blatný, Melancholické procházky, 1941)

vilém reichmann, ecce homo, 1947

Skvělým doplněním této výstavy může být projekt Marie Klimešové (mimochodem kurátorky výstavy Roky ve dnech) v Západočeské galerii v Plzni, kde se jí podařilo z jediné soukromé sbírky doktora Jana Vykoukala vytvořit celkem obstojný obraz o Skupině 42. Výstava končí už 18. září a Plzeň není tak daleko, což?

františek hudeček, sureálné městečko, 1939

A teď zase z jinýho soudku. Jan Merta vystavuje v Topičově salonu, který se řadí do skupiny galerií s příjemným počtem místností a milým panem kustodem (podobně jako Galerie Zdeněk Sklenář). Mertovy obrazy jsou podány v přijatelném množství a s cedulkami, které výrazně napomáhájí interpretaci obrazů. Víc vám neřeknu, zajděte se tam podívat.

A na závěr ještě jeden zajímavý projekt. V areálu Psychiatrické léčebny Bohnice byl přesně před rokem otevřen nový výstavní prostor, který vznikl ze staré prádelny. Teď tam zrovna vystavuje Kamila Ženatá své prazvláštní představy, které šly úplně mimo mě, ale chtěla jsem vám ukázat fotky z vernisáže, protože prostory jsou to vskutku interesantní.

Pěkně si to zrekapitulujme

Konec avantgardy? v Městské knihovně (do 25. 9. 2011)

Věci umění, věci doby. Skupina 42 v Západočeské galerii v Plzni (do 18. 9. 2011)

Jan Merta v Topičově salonu (30. 8. - 30. 9. 2011)

Prádelna Bohnice

Mějte se hezky!

a

Benátské bienále

Po trochu delší době trochu delší příspěvek.
Benátské bienále výtvarného umění bylo přesně takové, jaké jsme čekali. Velkolepé, nesrozumitelné, snobské a současné.
Ústřední výstava Illuminations, kde se setkalo nespočetně mnoho známých i neznámých jmen, mě zas tak nenadchla. Hlavní kurátorka bienále Bice Curiger zde chtěla kromě tématu "světla" také zpracovat názor, zda umělci sami o sobě tvoří vlastní národ ("nation", jak je slyšet v názvu). Myslím, že výstava přesně ukázala podobu současného umění, kde je těžko udržet jedno téma při 80 různých umělcích a kde je jasné, že umělci, kteří ve svých prezentacích často rezignují i na vlastní národy, jednotnou skupinou moc nejsou.

Americká skupina Norma Jeane vytvořila na výstavě prostor, kde si mohli návštěvníci uloupnout kousek plastelíny v barvách egyptské vlajky a něco vytvořit. Kdo najde intervenci dvou českých studentek, má bod.

Program na prázdniny

V rychlosti chci ještě shrnout tři výstavy z posledního týdne a pak si dám na pár týdnů pauzu od internetu. Avšak po prázdninách se můžete těšit na na dojmy z benátského bienále. Do té doby žijte blaze!

Těm, jež zůstávají ještě nějakou dobu v Praze, doporučuji určitě výstavu fotografií ve Špálovce. Kurátor Josef Moucha vyštrachal z útrob umělecké sbírky finanční skupiny PPF skvělé autory a rozřadil je vedle sebe snad chronologicky nebo spíš jen tak podle jmen. Takto jednoduchý koncept mě vlastně docela nadchnul, výstava se nesnaží ani tak o edukativní ráz, spíše prezentuje fotografie v jejich čisté formě a nabádá návštěvníka k estetické meditaci, dá-li se to tak říci.
Do konce července ještě můžete zkouknout výstavu Růženy Zátkové na Pražském hradě. Přiznám se, že výstavu jsem nestihla navštívit a už asi nestihnu, ale záhadným způsobem se ke mně dostal katalog výstavy od Aleny Pomajzlové a vážně je mi docela líto, že neuvidim díla Zátkové naživo. Protože se jedná o neskutečně zajímavou a málem zapomenutou osobnost, která čerpala  inspiraci ze svých cest po Itálii (kde se osobně znala s předními futuristy-Marinetti, Balla a Boccioni; na výstavě uvidíte její futuristické kresby a tzv. světelné malby s kinetickými prvky, které se naprosto vymykají tehdejší československé výtvarné scéně) a po Rusku, kde zase po kontaktu s ruskými avantgardisty (Larionovem, Gončarovou a Stravinským!) tvoří návrhy kostýmů pro divadlo nebo fascinující ilustrační desky k příběhu krále Davida.
Poslední anotaci věnuji sourozencům Hoškovým, kteří sice vystavují v Prinz Prager Gallery pouze do této neděle, ale chtěla bych je prostě připomenout. Protože mi přijde, že od minula, kdy jsem je viděla v Galerii Jiřího Švestky (kde mimochodem do konce července vystavuje laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2002 Markéta Othová) docela vyzráli, Jakubovy malby mi přišly trošku uklidněnější, sice víc pastelové, ale jakoby jasnější, a Anežčiny drobné gotické malůvky jsou prostě kouzelné. Mohlo by být docela zajímavé tyhle dva dál sledovat.
Takže jako obvykle:
Obrazy z dějin fotografie české ve Špálovce (1. 7. - 31. 8. 2011)
Růžena Zátková v Císařské konírně (8. 4. - 31. 7. 2011-ale já stále doufám, že to prodlouží)
Anežka a Jakub Hoškovi v Prinz Prager Gallery (do 10. 7. 2011)
a Markéta Othová v Jiří Švestka Gallery (10. 6. - 30. 7. 2011)

Tak užívejte léta a mějte se krásně a kdybyste o něčem zajímavém věděli, nezapomeňte dát vědět!
a

harlekýn a pierot od a. deraina, 1924

ERA je otevřena!

Po 50 letech uvítala kavárna zase návštěvníky a dlouhé čekání na rekonstrukci se vyplatilo. Zábradlí ještě trochu čeká na ošmatání, káva se taky časem zlepší a všechno bude skoro jako ve 20. letech minulého století. Skoro.

Magdalena Abakanowicz v Olomouci

Výstava v olomouckém Muzeu moderního umění mi vzala dech. Pochmurné pytlové figury působily nesmírně naléhavě, návštěvník mohl mezi nimi procházet, sedět vedle nich, skoro se jich dotýkat, cítit zatuchlou pytlovinu. Takhle si představuji stručnou retrospektivní výstavu- vše, co bylo třeba říct, bylo řečeno, nic nebylo zbytečné a nic ani nechybělo.

"Polská sochařka Magdalena Abakanowicz (nar. 1930) představuje jednu z nejvýraznějších osobností evropského výtvarného umění 20. století. Světové sochařství obohatila o prvek monumentální bezhlavé figury, která se stala zástupným symbolem pro vyjádření pocitů člověka ve 20. století. Magdalena Abakanowicz se narodila v polsko-ruské šlechtické rodině v Polsku. Její inspirace čerpá z hrůzných válečných zkušeností, z pocitů odcizení a nepochopení, z nebezpečí chování davu a manipulativnosti totalitních režimů." (doprovodný text na výstavě)

"...vytvářela jsem bezhlavé postavy ... chtěla jsem konfrontovat člověka se sebou samým, s jeho samotou uprostřed masy ... dav se chová jako bezhlavý tvor a jedná jako bezhlavý tvor, na povel uctívá a na povel nenávidí ..." (Magdalena Abakanowicz)

"Když jsem odcházela v noci z ateliéru a zavřela jsem za sebou dveře, měla jsem pocit, že teď, když moje nehybné sochy zůstanou o samotě, začnou si dělat, co se jim zlíbí. Když nebudou omezovány mou představivostí, začnou se hýbat, chodit, tančit, nasadí si hlavy a vytvoří si obličej. Časem jsem pak vytvořila skutečné tance." (M. A.)

Obrazy z dějin fotografie české

Ladislav E. Berka, František Drtikol, Jaromír Funke, Alexandr Hackenschmied, Václav Chochola, Václav Jirásek, Běla Kolářová, Emila Medková, Adolf Novák, Ivan Pinkava a spousta dalších fotografů...

...již brzy ve Špálovce!!!

Jak se (ne)naučit na zkoušky

V červnové Praze je totiž opravdu těžké zůstat doma a učit se.
Ještě pořád běží Tanec Praha, více info zde. Třeba program na 28. nebo 29. června vypadá skvěle a vstupenky ještě jsou!
Doporučuji velehodně výstavu Karla Malicha v Galerii Zdeněk Sklenář. Do příjemného vyběleného prostoru na Smetanově nábřeží, mimochodem rekonstrukce od Pleskota a Najbrta, se čisté a energické Malichovy kruhy ohromně hodí. Šimera je už možná trošku slabší, Díaze si člověk skoro ani nevšimne, ale už jenom kvůli velemilé paní, která si s vámi ráda popovídá, to za to stojí. Takže určitě nepřehlédnout.

tohle není úplně fotka z té výstavy, ale podobná malichova díla jsou tam k vidění

 V úterý rozhodně nezůstávejte doma, v ulicích Prahy bude probíhat svátek hudby 2011.
Příští víkend (23. až 25. června) taky nezklame, Praha ožije díky  festivalu United Islands.
Pražské Quadriennale snad ani nemusím připomínat. Těším se na performance, které budou probíhat na Jungmannově náměstí. A taky mám radost, že po dlouhý době bude Veletržák zase plný lidí a současného umění.
A jako úplně poslední zpráva dne: byli vyhlášení finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého (Filip Cenek, Dominik Lang, Pavel Sterec, Mark Ther a Jiří Thýn). Hluboké feministické zklamání si můžete napravit výstavami Růženy Zátkové na Hradě, Adrieny Šimotové v Rudolfinu nebo Věry Novákové v galerii 5. patro (pěkný prostor a netradičně pojatá starozákonní témata). Zajímavé je, že opravdu dobrých mladých žen současného umění by člověk spočítal na prstech jedné ruky... Ze 21 laureátů CJCH od roku 1990 je jich jenom 5 žen. Tak nevim...nějak urputná feministka zrovna nejsem, ale k zamyšlení to je. A ještě k těm finalistům- letošní vyhlášení přineslo novinky i v tom smyslu, že se umělci nebudou prezentovat pouze tradiční podzimní výstavou, ale můžeme se těšit i na objekty, které budou umístěny ve veřejném prostoru-5 umělců, 5 různých míst a 5 měsíců. To zní skvěle.

Mějte se fajn!

Rudolf Steiner v Praze!

Ano, někteří si vzpomenou na onu šílenou masu betonu s duhovou paní. Steinerovu zhmotněnou vizi antroposofie -Goetheanum ve švýcarském Dornachu- jsem měla tu čest před nedávnou dobou vidět a zrovna včera byla v DOXu zahájena výstava o tomto zvláštním, prazvláštním pánovi.
Výstava Rudolf Steiner a současné umění poběží v DOXu až do 12. září 2011.
Rudolf Steiner byl určitě zajímavý a inspirativní člověk. Filosof, trošku renesanční pán, zakladatel duchovně-esoterického hnutí- antroposofie. O jeho filosofii se toho určitě dá spoustu dohledat. Mě ale zajímá spíš jeho vliv na výtvarné umění, protože mám pocit, že jsem jej v Goetheanu pochopila úplně jinak, než jak to prezentují teď v DOXu. Tato budova, postavená pro Steinerova mysterijní dramata, měla ale původně vypadat trošku jinak. Možná trošku umírněněji, dalo by se říct.

původní budova Goetheana,základní kámen v r. 1913, vyhořela v r. 1922

současná podoba budovy, postavená v letech 1924-1928

Prohlídka budovy byla dost šílená, paní průvodkyně byla plná jakýchsi pocitů, které se jí nepodařilo předat dál. Možná budova zvenčí vypadá ještě jako budova, ale uvnitř to bylo čiré zlo.

hlavní sál

Ale nejpekelnější byly domky v okolí Goetheana:

Možná tohle není už Rudolf Steiner, možná je to jenom nepovedená transformace jeho myšlenek, ale teď už asi chápate, že jsem patřičně zvědavá na výstavu v DOXu a na jeho vliv na současné umění. Protože jména jako Karel Malich, Anish Kapoor nebo Joseph Beuys mi opravdu ke Steinerovi nesedí. Ale třeba jsem ho jenom špatně pochopila. Třeba je to všechno úplně jinak.