Benátské bienále

Po trochu delší době trochu delší příspěvek.
Benátské bienále výtvarného umění bylo přesně takové, jaké jsme čekali. Velkolepé, nesrozumitelné, snobské a současné.
Ústřední výstava Illuminations, kde se setkalo nespočetně mnoho známých i neznámých jmen, mě zas tak nenadchla. Hlavní kurátorka bienále Bice Curiger zde chtěla kromě tématu "světla" také zpracovat názor, zda umělci sami o sobě tvoří vlastní národ ("nation", jak je slyšet v názvu). Myslím, že výstava přesně ukázala podobu současného umění, kde je těžko udržet jedno téma při 80 různých umělcích a kde je jasné, že umělci, kteří ve svých prezentacích často rezignují i na vlastní národy, jednotnou skupinou moc nejsou.

Americká skupina Norma Jeane vytvořila na výstavě prostor, kde si mohli návštěvníci uloupnout kousek plastelíny v barvách egyptské vlajky a něco vytvořit. Kdo najde intervenci dvou českých studentek, má bod.

Ale nejlepší byly samozřejmě samotné pavilony.
Dánský pavilon se vzdal jakékoliv sebeprezentace a vystavoval jakousi sociální agitaci proti všem možným totalitám a cenzurám.

V jedné z místností jsme dokonce zaslechli češtinu. Promítal se tam skvělý krátký film od Švankmajera Zahrada (youtube).

Americký pavilon

Švédský pavilon byl vizuálně velmi přitažlivý, leč to bylo asi tak všechno.

Finský pavilon od architekta Alvara Aalta mě teda trochu zklamal. Ale myslím, že to bílý před tím tam být nemá.

Maďarský pavilon se zabýval existenciálními otázkami, které pokládal prostřednictvím automobilové nehody (ale jistá si tím nejsem). Na začátku bylo nabourané auto a na konci video s operou, která se odehrávala v továrně na auta. Tak nevim.

Finsko počítalo novorozené a mrtvé

Řecko nechalo promlouvat prázdný prostor

Velká Británie svůj pavilon přetransformovala ve starý opuštěný, zaprášený a vrzající dům. Nejsem si jistá, co přesně tím chtěl Mike Nelson říct, ale takhle nějak si představuji fyzickou podobu opuštěné lidské duše. Člověk bloumá špinavými místnostmi, kde je smrad a tma, spíše úzkostno než útulno, a nevěří, dokud nevyjde ven, že snad někde za těmi stěnami je krásný italský den, plno slunce a moře.

Velkou neznámou pro mě zůstal pavilon Švýcarska.

Ale nejúžasnější byl samozřejmě český pavilon. Dominik Lang zde vytvořil skvělý projekt Spící město, který byl srozumitelný, vizuálně působivý a velmi osobní. Na malé ploše vystavoval sochy svého otce, který zemřel, když bylo Langovi šestnáct let, a kterého nikdy neviděl sám umělec tvořit, znal jen ty zaprášené sochy z otcova ateliéru. Lang sochy lehce pozměnil, upravil a zasadil je do nového kontextu. Vytvořil tak dílo velmi citlivé, osobní, které ale zároveň "reaguje na obecné otázky generačního dialogu, (ne)možnosti hodnocení uměleckého díla a vztahu individuální i historické paměti."(Art&Antiques)