Never Ever Sorry!

V letošním roce natočila mladinká dokumentaristka Alison Klayman snímek o nejslavnějším čínském umělci Ai Wei Weiovi. Promítal se na jihlavském festivalu, kiny, tuším, neproběhl, což je docela škoda. Dokument "Never Sorry" podává o umělci celkem intimní a poutavý příběh. Tento tvrdohlavý disident a věčný kritik čínské politiky má opravdu co vyprávět a jeho dílo je možné chápat jako provokativní příspěvek k současnému diskurzu o směřování výtvarného umění.
Kromě jeho nejslavnějších kousků, jakými bylo rozbíjení starodávné vázy z dynasite Han nebo výstava v Tate Modern, která zahrnovala miliony ručně malovaných keramických slunečnicových semínek, se dozvídáme o jeho politických aktivitách- například již téměř dva roky shromažďuje jména obětí zemětřesení v provincii Sečuán, při kterém zemřelo na desítky tisíc lidí. Jedná se o činnost, kterou by měla mít na starost spíše čínská vláda, ta však neštěstí víceméně ignoruje.

rozbíjení vázy z dynastie Han, 1995

Tate Modern, od 12. října 2010 do 2. Května 2011

Ai Wei Weiovou zbraní proti systému byl až donedávna hlavně Twitter, kde denně informoval o všem, co se kolem něj děje, vkládal na něj fotky a kritizoval konkrétní policisty a úředníky. Internet je pro něj místem svobody, kde každý může vyjádřit nahlas své myšlenky a za to by neměl být trestán. Všechny své akce Ai Wei Wei neúnavně dokumentoval, natáčel a fotografoval. Věřil, že se tak jeho slovo pomocí internetu dostane k co nejvíce lidem, kteří touží stejně jako on po změně čínské politické situace. K tomu je třeba také počítat četné rozhovory, které poskytoval novinářům ze všech možných zemí.
V loňském roce, v březnu 2011, byl však Ai Wei Wei zatčen a po několik měsíců vězněn na neznámém místě. Po celém světě se strhla vlna odporu, mnoho lidí volalo po osvobození. Když ho po 81 dnech pustili na svobodu, jednou z podmínek propuštění byl zákaz podávání rozhovorů a vůbec omezení všech jeho internetových aktivit. Jinak vřelý a výřečný Ai Wei Wei v dokumentu odmítá s kýmkoliv mluvit a na celý rok se vlastně uzamyká do mlčení. Je to trochu smutný pohled.
Každopádně v červnu 2012, rok od jeho propuštění, je Ai Wei Wei všech těchto podmínek zproštěn. Do Guardianu napsal poměrně zajímavý článek, kde píše o uvěznění a lituje roku, kdy musel mlčet. K přečtení zde.

Ai Wei Wei je vlastně nesmírně zajímavý umělec. Jeho aktivity jsou až na hraně disidentských aktivit, které možná ani za umění prohlásit nejde, přesto však jde o poměrně úspěšnou a provokativní kritiku, na kterou slyší i zahraničí. Ve svých dílech většinou čerpá z čínské tradice, ve svém přístupu k ní je však docela radikální- uznává ji a přijímá ji, na druhou stanu však jasně říká- "miluji tuto kulturu, ale já se chci osvobodit od tradice a přijít s něčím novým".
Ou, je toho ještě tolik, Ai Wei Weiovo dílo je nesmírně zajímavé a inspirativní, ale už jsem toho napsala dost.
Dokument "Never Sorry" vážně doporučuju, jeho stránky najdete zde; video, kde Ai Wei Wei vypráví o výstavě Sunflower Seeds v Tate Modern zde.

A taky...málem jsem zapomněla...musim se pochlubit, že jsem letos jedno Ai Wei Weiovo dílo vlastně viděla...v Hyde Parku funguje Serpentine Gallery, která kromě výstav současného umění každý rok povolá jednoho světoznámého architekta, aby u galerie postavil pavilon, jehož trvání je vždycky něco kolem půl roku. Od roku 2000 se na této drobné stavbičce už vystřídala jména jako Zaha Hadid, Daniel Liebeskind, Toyo Ito, Oscar Niemeyer, Alvaro Siza, Rem Koolhaas, SANAA, Jean Nouvel, Peter Zumthor a další... A letos měli pavilon na starosti Herzog & de Meuron s Ai Wei Weiem. Jo, za tímhle projektem, myslím, stojí Hans Ulrich Obrist, ale o tomhle chlapíkovi zase jindy.
A tady už fotky z Hyde Parku a mějte se krásně!

Prize for Price

Zřejmě vůbec nejprestižnější cenu na poli výtvarného umění- Turner Prize - dostala v pondělí 3. prosince Elizabeth Price. Na výstavě v Tate Britain se prezentovala 20-timinutovým videem, které trochu připomínalo upoutávku na nějaký film, trochu powerpointovou prezentaci a trochu mátlo svým námětem.
Porota film označila za nesmírně přitažlivý (což můžu potvrdit, viděla jsem jej v galerii dvakrát za sebou a nebyla jsem schopná odejít), propojení jednotlivých scén bylo svižné a cítili jste v něm skrytý řád, jež lákal k objevení. Co zprvu vypadá jako lekce z dějin umění (film začíná edukačním popisem jednotlivých částí chórového prostoru v chrámu), se pomalu přesune do historie, konkrétně do roku 1979, kdy ve čtvrti Woolworth v Manchesteru vyhořel obchod s nábytkem a při požáru zemřelo 10 lidí. Při sledování videa si připadáte trochu creepy, kritička listu The Guardian Skye Sherwin označila film za portrét post-humanistického světa, který si ukrývá své fetiše v přihrádkách v muzeu či v designových obchodech. Ačkoliv se lidé ve scénách mihnou, vůbec tam jakoby nepůsobí přirozeně. Je to těžké vysvětlit.
Možná bude lepší, když se rovnou na kousek videa kouknete, a to tady.
Tady se zase můžete podívat na rozhovor s Elizabeth Price.

A mějte se pěkně!
a

Houdek? Opravdu? Houdek?

Tuzemské zpravodajství o výtvarné scéně je vždycky trošku k popukání. Přesvědčila jsem se o tom znovu, když Čt24 přenášela živě rozhovor s vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimírem Houdkem.
Mimochodem, kdo si to ještě nepřečetl, letos vyhrál Cenu opravdu malíř, opravdu Houdek, opravdu onen záhadný autor čerpající z avantgardy 1. poloviny 20. století, jehož obrazy, ani jeho povídání o nich, mě vůbec nezaujalo a vůbec jsem z toho byla trochu na větvi, takže jsem to sem zapomněla napsat.
"Porota zvláště ocenila, jak se Houdkovi podařilo spojit riziko a ambicióznost s rozhodností a měřítkem. (...) a považuje za podstatné, že i nadále napomáhá tvorbě nových formálních řešení."
Nová formální řešení?? Jak jako nová? Vždyť sám řekl, že navazuje na téměř 100 let staré postupy! A ambiciózní měřítko? Prosim vás...přiznám se, že jsem v Domě umění v Brně nebyla, z fotek z instalace výstavy však je patrné, že obrazy mají možná tak 2 metry na výšku, každý kdo zná trošku dějiny umění 20. století, ví, že s velikostí obrazů amerických abstraktních expresionistů se Houdkovy plátýnka vůbec nedají porovnávat.
A vůbec mě to prostě rozmrzelo, protože mám pocit, že jsme zase zabředli v nějakým provinčním konzervativismu, který nás zase vrací o několik kroků dál, a že s novými postupy pracujou spíš jiný laureáti- třeba Babanová nebo Franta s Böhmem, o Houdkovi bych to rozhodně neprohlásila.
Ale znovu se přiznávám k tomu, že naživo jsem jeho obrazy neviděla, takže by mě možná trochu víc uchvátily (to asi ano), ale stále to nevyvrací fakt, že porotě nevěřím ani slovo. 

Každopádně původně jsem chtěla psát o onom roztomilém zpravodajském vstupu, kdy byl do hlavních zpráv na Čt24 vsazen živý záběr ze slavnostního předávání Ceny v Divadle Husa na provázku. Nejvtipněší je komentář redaktorky, která oznamuje jméno vítěze ještě před tím, než byl doopravdy v divadle vyhlášen, a pak následujcí večerní rozhovor s Houdkem, který evidetně nebyl schopný dát dohromady jednu pořádnou větu. A otázky paní moderátorky byly tak mimo a tak klasicky nevhodně trapný, že jsem se musela vážně smát. Ale Houdek se na tom videu tak rozkošně směje, že jsem mu skoro odpustila ty jeho obrazy. Skoro. Rozhovor zde.

A mějte se krásně!
a

Krev, Paříž a rozlitá voňavka

Ha, byla jsem v DOXu a během dvou hodin jsem viděla spoustu krve, trochu nevkusu a taky jednu šíleně dlouhou výstavu, na kterou už mi nezbyly síly.

Nejdřív tedy k té krvi. A k barvě samozřejmě. A taky trochu nahoty tam bylo.

Mluvím samozřejmě o vídeňských akcionistech, kteří v 60. letech nabourávali snad všechna tabu, která v rakouské společnosti byla myslitelná. Běhali po jeviští nazí, preparovali mrtvá zvířata, polévali se krví, matlali se ve vnitřnostech, obalovali se ve vápně, váleli a lezli po sobě, hodně se u toho fotili a natáčeli na videa.
Vídeňský akcionismus (u nás by se tomu říkalo akční umění) je třeba chápat v intencích doby, v objevování umění jako akce, performance, v odtajňování dosud nezveřejnitelných témat, je třeba jej chápat jako odpověď na traumata konzervativní společnosti. (Hlavní problém výstavy vidím v jejím důrazu na ženský element v hnutí akcionistů. Proto hned vypadají jejich akce jako sexuálně motivované, přitom však jde o jeden z mnoha motivů, to je třeba si připomenout.) Ačkoliv to tak vůbec na výstavě nevypadá, jejich primární cíl není šokovat diváka, ale nutí jej účastnit se tajemných, z dávné historie převzatých, rituálů, kdy účastníci zakoušejí pach krve- pach nevolnosti, úzkosti, vlastní smrtelnosti. Šlo o nastolení určité situace, ne o vytvoření uměleckého artefaktu, jak jsme na to byli po staletí zvyklí. Najednou je umění všude kolem nás, není hmatatelné, lehko popsatelné, není materiální a k prodeji. Najednou je uměním náš pocit, NÁŠ ŽIVOT.

To poslední jsem zvýraznila, protože v tu chvíli jde o zásadní obrat ve vývoji umění. Na scénu nepřicházejí jen vídeňáci, ale v 50. letech také pařížští situacionisté, kteří hlásají hesla jako "Nikdy nepracuj!", jsou radikální, jde jim o vytváření situací (hlavně ve městech), při kterých se snaží propojit život a umění; vystupují proti racionalismu moderní doby, proti dehumanizovaným sídlištím socialistického charakteru, požadují, aby městům byla navrácena jejich středověká spletitost, kde se lidé ztrácejí v ulicích, náhodně se potkávají a dostávají se do stále jiných a nových situací.
Umělec Constant dokonce navrhl ideální situacionistické město, které trochu vypadá jako obrovské letiště. Podle Constanta nezatěžuje přírodu a je natolik složité, že se v něm člověk stále ztrácí a nechává se jím unášet, tak se stává součástí různých situací.

U nás jsme taky měli nadšence, kteří nechávali lidi na ulicích zakoušet nezvyklé situace. Milan Knížák zorganizoval 13. prosince 1964 pro své přátele i pro náhodné kolemjdoucí Aktuální procházku po Novém Světě. "Pro průvod účastníků byla připravena procházka plná neobvyklých překvapení: setkali se s plastikou ze sbalených starých šatů, visící na plynové lampě, s kontabasistou hrajícím vleže na zádech a na dláždění, na chvíli byli zavřeni do malé místnůstky, v níž byla rozlitá voňavka atd." (Morganová: Akční umění)
Procházek a různých demonstrací uspořádal Knížák mnoho. Kromě něj bych chtěla ještě upozornit na Eugena Brikciuse a jeho průvod s chleby (tzv. Díkůvzdání, 1967) a nesmíme zapomenout ani na Boudníka, který již v roce 1949 propagoval v ulicích myšlenky svého vlastního uměleckého stylu- explosionalismu. Před oprýskané zdi Starého Města staví malířský stojan a překresluje, co vidí v opadané omítce. "Někdy zůstane jeho pošetilá činnost bez povšimnutí, jindy však vzbudí nebývalý zájem kolemjdoucích, kteří se zastavují, dotazují po smyslu takového konání, diskutují, a pak někteří z nich začínají sami objevovat zázrak obrazotvornosti." (Morganová)

Nakonec definice happeningu od jeho duchovního otce Allana Kaprowa: "Je uměním, ale zdá se, že je blíže životu."

Tolik k akčnímu umění. Nějak jsem se rozepsala, takže už nedojde na kritiku Jana Jakuba Kotíka, který má v DOXu taky výstavu, každopádně se mi nelíbil; a akce Ztohoven, kdy zveřejnili čísla na politiky a teď čekají, že se něco změní, že se začnou politici snad líp chovat nebo co, tak to mi taky nepřišlo úplně smysluplný. Tedy tak.

Tak se mějte pěkně!
a

Kunstbiják

Jak prokrastinují kunsthistorici?
Koukají na populární dokumenty o umělcích.
Vždycky je to trochu legrace sledovat, jak se umělci vyrovnávají se svojí popularitou, jak je to mění. Zároveň je zajímavé vidět je přímo u tvorby. Něco by ale kunsthistorik raději vidět vůbec neměl. Nakonec stejně zjistíte, že o většině děl je lepší mlčet a nic o nich neříkat.

Z poslední doby mi utkvěly v hlavě dva dokumenty: The Artist Is Present o Marině Abramović a Gerhard Richter Painting.

1) The Artist Is Present (2010)

Marina je nesmírně zajímavá žena, jejíž projekty měly největší sílu v 80. letech. Tehdy vymýšlela spolu se svým přítelem Ulayem nespočet veřejných i soukromých performancí. Byla vždycky docela dost radikální a často šla až na kost, tím myslím, že jí i párkrát šlo o život. A to ať už kvůli videím, kde se nechává oblézat hadem nebo kde stále dokola různými způsoby mučí své tělo, či radikálními půsty. Většinou vystupovala před diváky úplně nahá, nechaná napospas, jednou si sedla do galerie a před sebou měla různé předměty, které mohli návštěvníci na ní použít. Jindy s Ulayem hodiny a hodiny do sebe naráželi, stále znovu a znovu odkrývali stará tabu a symbolicky ztvárňovali úmorný sisyfovský prvek lidského života. Důležitými tématy byly trpělivost, smrtelnost a tělesnost.
V dokumenty The Artist Is Present jsou poměrně zdařile všechny její starší věci ukázány, ústředním bodem celého filmu je však Marinina retrospektiva, která probíhala tři měsíce v MOMA v New Yorku v roce 2010. Každý den během celého průběhu výstavy byla v galerii přítomná i samotná Marina, jež zvala diváky k účasti na performance. Kdokoliv mohl přijít a sednout si před ní a pobýt tam, jak dlouho chtěl. Jednalo se o poměrně silné a emotivní dílo, jak jsem pochopila z dokumentu. Zároveň šlo ale taky o nemalou show, no...Američani no. 

2) Gerhard Richter Painting (2011)

Druhý dokument mám ještě v docela živé paměti, zkoukla jsem jej tady (druhý díl zde). Procvičíte si zároveň angličtinu i němčinu, nádhera. : )  Každopádně Gerhard Richter je taky docela velká superstar, vlastně cokoliv, co namaluje, má milionovou hodnotu. Ale pro mě bylo zajímavé vidět, jak jeho obrazy vznikají. Zásadní je, že vlastně jde jenom o formu, o to, co vidíme. Pod obrazem se nic neskrývá. Pozor, to není myšleno negativně. Ve skutečnosti jde o důležitý odkaz na action painting 50. let a na jeho teoretickou základnu- tím myslím teoretika Clementa Greenberga. Ten ve svém textu Modernistická malba tvrdí, že malba sama o sobě potřebuje projít vlastní sebereflexí, sebekritikou, pak může dojít k vlastním vyjadřovacím prostředkům a vyhnout se tak úpadku. Podle Clema nemusí malba zobrazovat ani věci (to umí fotka), ani příběhy (na to máme literaturu), ale moderní obraz by měl říkat: "já jsem pomalovaná plocha." Pro malbu je zásadní, že se vyjadřuje pomocí plochy, která má určitý tvar, a pomocí barvy, která je na plochu nanášena. To je vše. A zároveň je to tak kouzelné. Nemusíte s Clemem souhlasit, ostatně jde o návrat k 50. letům, k Jacksonovi Pollockovi, ale myslím, že na Gerharda Richtera to poměrně sedí. Pokud ovšem mluvíme o jeho abstraktních obrazech. Pak také Richter maluje portréty, kde se zase vyrovnává s fotografií, a to je zase na úplně jiné téma. Každopádně dokument stojí za zhlédnutí, není sice tak výživný jako ten o Marině, ale zas je trochu jiný.

A příště zas o nějaké výstavě. Byla jsem na Švankmajerovi (skvělé), v Rudolfinu (hrůza) a ve Veletržáku (ústečtí studenti se svým projektem Univerzita Předlice mě mile překvapili); a chystám se do Špálovky (no, uvidíme), na Kolíbala (těšim, těšim) a do DOXu (na Kotíka a na rakouské maso, jop).
Mějte se krásně!
a

Letiště pro mraky

-happening Jana Steklíka  z roku 1970:

"Autorovým vizuálním záměrem bylo proměnit louku v letiště, na kterém by "přistály" mraky vytvořené trháním z balícího papíru. Ty pak byly sebrány na hromadu a zapáleny, takže mohly, nejen symbolicky, v podobě dýmu vzlétnout ke svým vzorům na obloze a splynout s nimi. Mraky jsou pro Steklíka symbolem svobody, protože si i v dobách totality mohly klidně putovat přes hranice a zase nazpátek."
(Pavlína Morganová: Akční umění, 2009, s.63)

Zoufalý pragocentrik

Byla jsem v Plzni. Někdo mě měl předem varovat před regionálními vernisážemi, nikdo to však neudělal, a tak jsem se stala svědkem totálního bizardního večera, který pak měl ještě šťavnatý dojezd, ale to už bych moc odbočila.
Každopádně, nejdřív ke kunstu... Západočeská galerie v Plzni se zase činí, a tak máte v jednom dni co dělat, abyste všechno stihli. Ve "13"najdete spolu s pár grafikama od Váchala hlavně jeho žáka Josefa Hodka, který se sice párkrát trochu seknul rýpadlem, ale jinak na pokoukání ujde.

hodek

Masný krámy jsou zase přeplněný k prasknutí, tentokrát díly, které mají svým způsobem reagovat na impulsy futurismu v českém umění 1. poloviny 20. století. Problém je, že futurismus ve své pravé italské podobě nebyl u nás nikdy naplněn, a tak to kurátorka Alena Pomajzlová vyřešila tak, že výstavu nazvala RYTMY+POHYB+SVĚTLO. Pak vedle sebe můžete dát i Fillu, Kubištu a Pešánkovy kinetické plastiky, což sice nejedno kunsthistorické oko pohorší, ale jak jsme se na semináři shodli, z výstavy jsme odcházeli potěšeni skvostnými díly a koncept nás teda trápí zpětně jenom krapet.

fillova salome

No, každopádně večer jsme šli do Galerie města Plzně, kde se konala vernisáž výstavy mladých umělců, jejichž díla byla konfrontována s Váchalovým grafickým cyklem "Šumava umírající a romantická". Obrazy a plastiky tak nějak reagovaly na Váchala, ale hlavně na Šumavu. Něco bylo dost slabý, něco bylo fajn. Nejlepší byl ale koncept výstavy, který se odvíjel od geografických údajů- v místnosti spolu třeba byli chlapíci, kteří bydlí kousek od sebe nebo jejichž díla jsou si trošku formálně podobná...třeba mají podobnou barvu a tak. Ale neberte to jako nějaký krutě promyšlený konceptuální záměr, panu kurátorovi se prostě líbilo, když Franta s Lojzou budou viset vedle sebe, když i chalupy maj od sebe jenom přes kopec.
Pan kurátor/ředitel galerie/umělec na vernisáži rozložil dvě A4 a začal číst dlouhý referát o dílech (mimochodem i on má na výstavě jeden obraz), o tom, kde jaký umělec bydlí a jak to má se Šumavou. V sále sedělo asi padesát důchodců a dvě hladové kunsthistoričky vyčkávající na víno. Po asi půlhodině pan kurátor skončil a předal slovo místnímu varhaníkovi, který se spolu s reprodukovanou podivnou quazihudbou snažil vydat z kláves to nejlepší, co umí. Oukej, řekli jsme si a radši jsme utíkali co nejrychleji pryč. Regionální vernisáž byla i nás příliš velký sousto.
Ale jinak výstavy v Západočeský galerii silně doporučuji.
Mějte se krásně!
a

London Two

Inu, začala škola a s tím souvisí i to, že najednou zase mizí dny aninevímkam, nic se nestíhá, ale na fňukání není čas, mám toho v hlavě tolik, že ani nevím co dřív.
Takže popořadě.

1) O sjezdu kunsthistoriků raději jindy. Bylo toho hodně a bylo to dávno, kunsthistorici jsou podivná parta pseudointelektuálů- pseudo, protože sdružuje kromě ryze praktických vědců, taky estetiky a teoretiky a taky trochu zlatokopáče, a ti všichni dohromady v jedné místnosti nedělají dobrotu.

2) Z Londýna bych si domů přivezla jen jednu věc, a to Tate Modern, která je nejúchvatnější galerií moderního umění, jakou jsem zatím navštívila. Zásadní je, že ta budova opravdu žije! Bylo tam plno lidí (dobře, to není úplně argument, v Londýně je všude plno lidí), ale hlavně to nebyly nudné nohy sunoucí postavy, ale pořád tam mezi dílama pobíhaly děti a dole ve dvoraně zase hráli na honěnou nějaký aktivisti, prostě tam byla legrace. A neříkám to jenom proto, že jsem si v dětském koutku dvakrát za sebou zahrála gamesu s dílama Evy Hesse, i když taky trochu, ale protože jsem odtamtud odcházela úžasně osvěžená a nabitá zážitkama, a vůbec...kéž by člověk takhle odcházel z Veletržního paláce.
A pár obrázků k Tate:

 

ha!

3) Ze starých věcí bych upozornila akorát na skvělýho divňouse Hawksmoora a na jeho kostel St Mary Woolnoth (stavba 1716- 1723)...připomeňme si, že ve stejné době u nás působí Dientzenhoferové...ha ha, a v Anglii vznikne taková magořina:

 
4) Z  malých galerií se mi asi nejvíc líbilo u Saatchiho, což je takovej nechutně bohatej sběratel, ale díla vystavoval slušný. Kromě Queeny, kterou vidíte nahoře, tam byly i výborný fotky (výstava Out of focus), a pak úplně v suterénu se dalo nakouknout do místnosti, která byla do půlky zalitá těžkým černým olejem. Dílo je od Richarda Wilsona a jmenuje se 20:50, původně vzniklo už v roce 1987. A efekt byl opravdu působivý, ale na to musí člověk stát v tý místnosti, kde to silně zapáchá a atmosféra je tam hodně dusivá a nestravitelná, a ta hladina je úplně pevná a šíleně lesklá. Bláznivý.

5) A nakonec ještě Turner Prize, což je něco jako u nás Cena Jindřicha Chalupeckého, ale Turner je vážně dost prestižní záležitost a vždycky taky trochu kontroverzní, ale rozhodně to stálo za to, protože ve srovnání s výstavou London Twelve, která se holedbala titulkem "Současné britské umění", šlo o daleko bohatší a promyšlenější koncepci.
"Díla finalistů vypráví o velmi složitých a interních problémech, která nejsou patrná zvnějšku, ale je třeba s nimi strávit spoustu času, aby mohla být pochopena. Spíše než o formální záležitosti jde o hledání nových cest umění, nových světů plných skryté kritiky a jemného humoru. Zprvu velmi těžko přístupná díla tak nakonec nabízejí více vrstev než blyštivý zájem jednoho kurátora. Finalisté Turner Prize prezentují svá díla v Tate Britain a kromě velkorysé propagace v televizi (Channel 4), o které se tuzemským Chalupářům může jenom zdát, nabízí galerie na výstavě výborné doprovodné texty vztahující se k jednotlivým umělcům. Ve výstavních sálech doprovází instalace vždy několik odstavců o výtvarníkovi a o vystaveném díle, což je zejména pro tápající, kteří slyší jména umělců poprvé, výborná pomůcka pro zorientování. (To je možná právě ta část, která v Praze nejvíc chyběla.)"
Prostě super, super. Víc netřeba dodávat.

Ale jinak Londýn stojí za starou penci. V Praze je líp.
Příště bude Plzeň, ha!
a

Zacyklené Smečky

Zážitkem dneška byla rozhodně návštěva Galerie Smečky. Přijde mi, že se o týhle galerii moc nemluví, přitom většina jejich výstav vždycky stojí za to. Snažím se na ni tady čas od času upozorňovat, ale nevím, kdo z vás se tam byl opravdu podívat. Web i prostředí ulice Ve smečkách je, pravda, poněkud nepovedené, ale je třeba přiznat, že Pražská plynárenská se může vskutku chlubit úžasnou sbírkou české koláže, kterou se nebojí vystavovat. To taková PPF, která má obdivuhodnou sbírku české fotografie z 20. století, se s vystavováním svých kousků moc nenamáhá.
Každopádně, teď návštěvu galerie určitě nevynechejte. V nevelkém prostoru najdete kolážové cykly od 6 umělců, mezi kterými určitě vynikají jména jako Jiří Kolář, Jan Koblasa, Libor Fára nebo Jan Švankmajer.

Za upozornění stojí Kolářův cyklus 12 ročních období, znázorňující jednotlivé měsíce v roce prostřednictvím různých kolážovaných předmětů. Kromě samotných objektů jsou vystaveny i listy z francouzského kalendáře, pro který Kolář v roce 1982 svá díla vyrobil.

srpen

únor

Kdo navštívil nedávnou Koblasovu retrospektivu, možná si vzpomene na jeho rustikální figury. Jeho osobité koláže se naklánějí trošku k informelu, trošku k art-brutu a trošku vám napoví, že Koblasa je především sochař.

panatomie XI, 1961

Libor Fára je na výstavě reprezentovaný cyklem Relax, který s lehce ironickým názvem potvrzuje Fárův obdiv ke guruovi z přelomu 40. a 50. let, Karlu Teigemu.

relax 1, 1983

relax 8, 1983

Ve spodním patře najdete přírodopisnou lekci od Jan Švankmajera, jehož kolorované lepty s bizár-zvířaty a dalšími kuriozitami potvrzují, že Švankmajer nedával na hodinách biologie ve škole pozor. Anebo taky že má asi rád surrealismus.

z cyklu Přírodopis, 1973

A dál pak je pěkná Hebrejská abeceda od Pavla Holeky a na doplnění ještě ukázka Šandových koláží z posledních let:

Pavel Holeka: Bet/ V uzamčeném domě, z cyklu Hebrejská abeceda, 2004

Michal Šanda: Times, z cyklu Romilly, 1996 ; z cyklu Arcta, 2012

A jako vždy:
Cykly (Jiří Kolář, Jan Koblasa, Jan Švankmajer, Libor Fára, Michal Šanda, Pavel Holeka) v Galerii Smečky (5. 9. - 24. 11. 2012), více info zde.
Reportáž ČT24 tady, rozhovor Karla Oujezdského na Českém rozhlase tu.

Mějte se krásně!
a

Kdo povede GHMP?

Oj, pro kunsthistoriky je to napínavější podívaná než kdejaká aukce- právě probíhá konkurz na nového ředitele Galerie hlavního města Prahy a přihlásili se rozhodně zajímavé osobnosti. Velkými esy v boji o post jsou určitě Marek Pokorný a Rostislav Koryčánek, nemalou šanci má určitě i Karel Srp. Zajímavé ale je, že Karel Srp a pak ještě Simona Vladíková jako jediní nesouhlasili se zveřejněním svých koncepcí na webu magistrátu, návrhy ostatních, jak si představují vedení GHMP, najdete zde.
Celkem pěkné shrnutí, pokud se vám nebude chtít rozklikávat jednotlivé koncepty, najdete na Artalku. Doporučuji.

Hm, a já se nemůžu rozhodnout mezi Markem Pokorným a Rostislavem Koryčánkem, protože oba dokázali instituce jim svěřené (Pokorný byl ředitelem Moravské galerie, Koryčánek je ředitelem Domu umění města Brna) proměnit v živé organismy, které návštěvníky lákaly a těšily. Nejvíc se mi ale líbí koncepce Koryčánkova, protože se nemaže s prostory nevhodnými k vystavování, ale jednoduše by je pronajímal rezidentům, a taky by chtěl postavit budovu novou (historik architektury se ozval, ovšem), a to teda kdyby se konala veřejná architektonická soutěž, to by mě rozhodně bavilo sledovat a (aj!) moderní galerii (a jí odpovídající moderní prostory) potřebuje Praha jako sůl.
A jinak jsem zvědavá, jak to nakonec v říjnu dopadne. S kandidáty to v každým pádě vypadá opravdu dobře, tedy se máme na co těšit.

Tak Koryčánku do toho a mějte se fajn!
a

London One

Na začátek se omlouvám za minulou mystifikaci, Nepraš je v DOXu opravdu až do 1. 10. Tedy máte ještě trochu čas jej zastihnout, ale já jsem vás chtěla lehce popohnat, víte co. Takhle návštěvu galerie posunete zase o týden a výstavu určitě prošvihnete, no znám vás.

Ale teď už k výstavě London Twelve, která probíhá do 23. září v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Má jít o prezentaci současného britského umění. Snahou však není "reprezentovat londýnskou „ uměleckou scénu" jako celek, ani zmapovat její špičku, její autor, britský kurátor Toby Clarke, se zaměřil na subjektivní úhel pohledu a představuje tvorbu umělců, jejichž práce jej zaujaly během posledního roku". Potud text k výstavě- a to už se dostávám ke své kritice výstavy - jedná se bohužel o jediný text, který přímo v galerii naleznete. Jde o pár odstavců, kde se dozvíme, že Toby Clarke je zřejmě zběhlý v současné britské scéně, že obešel letos ateliérů opravdu hodně a že vybral umělce sobě milé. To bylo vše, co jsem se na místě dozvěděla. Kdybych však byla zvědavá pečlivka, vyšmejdila bych, že na stránkách GHMP lze pod matoucím názvem "Brožura k výstavě" nalézt velmi šikovné medailonky umělců, které čtení děl poměrně usnadňují. Pokud se odvážíte jít na výstavu bez ní, dopadnete jako já a z většiny objektů a obrazů si odnesete jedno velké zmatení.
Dobře. Ale nevysvětluje to Clarkův fetišistický zájem o blyštivý pop-art a jiné podivnosti. I když to zřejmě mělo být záměrem, výstava působí dost roztříštěně a často k sobě byla dána díla, která se vzájemně rušila. Jistě, místa není U Zvonu mnoho, ale v takovém případě pak vyberu jenom pár umělců, které kvalitně představím, než toho natláskat co nejvíc.
Překvapila mě přemíra barev a poměrně silné afro-šamanistické motivy. Jinak? Většinu jsem zapomněla.

Některá díla byla poměrně bizardní:

zak ové: návrat do núbie, 2010

Některá byla trošku jako "cože?":

paul housley: občan v říši malby (autoportrét jako picasso II), 2012

Některá sváděla k různým interpretacím:

jonathan baldock: musica, 2011

a některá nesváděla k vůbec žádným interpretacím...

james capper: razící zuby, 2011

A některá díla se HOODNĚ blyštila:

tony heywood a alyson condie: třpyt, 2007

Tedy, pokud se přesto budete chtít ke Zvonu vydat, hlavně si nezapomeňte brožurku, kterou najdete zde, případně si můžete ještě zkouknout rozhovory s umělci Hewem Lockem, Tomem Gallantem, Tony Heywoodem nebo s kurátorem Tobym Clarkem.
Více info k výstavě zde.

A mějte se krásně!
a

Memento

Tak, konec srandy, za chvíli začíná škola, tedy abychom se bez okolků vrhli rovnou na naše starý dobrý uměnovědný plky. Plánovala jsem vám sem hodit spoustu užitečných informací o zlatých petrohradských štucích nebo o opožděných estonských zátiších (šerosvitnej claeszovskej humr s citronem z roku 1925, ha ha), ale není čas, tak alespoň stručná ukázka:

 Oj, a nesmím zapomenout na současný estonský kunst z Kumu v Tallinnu:

parádní ukázka self-šmíringu

No, každopádně s tím časem to myslím docela vážně, protože cílem následujícího příspěvku je výstražné memento dvou výstav, jež končí tuto neděli 16. září a které byste si rozhodně neměli nechat utéct.
Je to trapný, ale nejedná se o žádný inovativní instituce, jednou je DOX a tou druhou Rudolfinum.
Avšak! Karel Nepraš je legenda a DOXu se podařilo uspořádat její důstojnou retrospektivu, která sice vypadá, že je nekonečná, ale když se vám pak podaří chytit linii Neprašova vývoje, utíká to rychle. Kromě klasických roboticko-šlachovitých figur a černobílých kreseb, kde je nejvíc patrná tragikomičnost Neprašova projevu, stojí určitě za vidění krátká videa z Národního filmového ústavu. Videozáznamy jsou totiž jinak dost těžko k sehnání, proto na ně upozorňuji.
Rudolfinum mám ještě v docela čerstvé paměti a musím říct, že mě výstava Tváře dost potěšila. U výstavy videoartu je vždycky problém v tom, jaká vybrat videa, aby návštěvník nemusel v galerii strávit celý den, a přesto vstřebal co nejvíc materiálu. U většiny videí v Rudolfinu však nemusíte vydržet celou jejich délku, někdy stačí jen zachytit základní vizuální dojem, jako třeba u umělců Nam June Paika, Billa Violy či Nana Hoovera. A u těch ostatních se můžete rozvalit pohodlně do fatboyů a nechat se unášet rozličnými pohledy na médium lidské tváře. Jediný, co mě lehce zaráželo, byl všudypřítomný krok kustodek, které jsou nepochopitelně v každé místnosti a pořád vám krosí cestu. Chápu to u obrazů nebo u soch, ale u videoartu si můžu do kabelky maximálně tak nacpat starou stotunovou obrazovku, tak nevim. Trocha klidu by neškodila.

Takže, všechno užitečné tu:
Karel Nepraš v DOXu (do 16. 9.)
Tváře v Rudolfinu (také do 16. 9.)

a mějte se krásně!
a

Top top

Top letošních letních výstav vede určitě plzeňský Začátek století. Výstava věnující se prvnímu desetiletí 21. století je překvapivě velmi dobře ilustrující situaci, chytlavá, zábavná, neunavující, přívětivá, pochopitelná a mohla bych vyjmenovávat další superlativy, ale rozhodně stojí za vidění. A taky za rozepsání, ale k tomu se třeba ještě někdy dostanu.
Kurátoruje ji Pavlína Morganová, která mimochodem pracuje ve Vědecko-výzkumném pracovišti AVU (VVP AVU), odkud pocházejí též kurátoři výstavy Ostrovy odporu, která v těchto dnech zrovna finišuje ve Veletržním paláci (kdo jste tam ještě nebyl, styďte se, končí 8. července). Oba pohledy jsou zajímavé, ale něčím je ten Morganové výklad srozumitelnější, nejspíš to bude popiskami nebo tím, že vybrala dobré autory. Ale rozhodně mě víc nadchla Plzeň než Praha, což jsem moc nečekala. (Ať žije pragocentrismus.)
Výstavu Začátek století najdete až do 5. srpna ve výstavní síni Masné krámy.

jehelníček od černického

projekt replaced od barbory klímové

A hned o kousek vedle ve "Třináctce" můžete navštívit retrespektivu Viktora Karlíka, která se stala milým překvapením dne. Velmi dobře uchopuje (chápe?) undergroundovou kulturu 80. let a nezůstává jen u výtvarných děl Karlíka, ale zaměřuje se také na prostředí, ve kterém Karlík žil, s kým se přátelil a co jeho práce nejvíc ovlivňovalo.

 

Karlík je v Plzni až do 19. srpna.

Takže neváhejte a hurá do Plzně, autobusem jste tam za hodinu.

A na koupání doporučuji Bolevecký rybník, labůžo.

Mějte krásný léto!

a