Never Ever Sorry!

V letošním roce natočila mladinká dokumentaristka Alison Klayman snímek o nejslavnějším čínském umělci Ai Wei Weiovi. Promítal se na jihlavském festivalu, kiny, tuším, neproběhl, což je docela škoda. Dokument "Never Sorry" podává o umělci celkem intimní a poutavý příběh. Tento tvrdohlavý disident a věčný kritik čínské politiky má opravdu co vyprávět a jeho dílo je možné chápat jako provokativní příspěvek k současnému diskurzu o směřování výtvarného umění.
Kromě jeho nejslavnějších kousků, jakými bylo rozbíjení starodávné vázy z dynasite Han nebo výstava v Tate Modern, která zahrnovala miliony ručně malovaných keramických slunečnicových semínek, se dozvídáme o jeho politických aktivitách- například již téměř dva roky shromažďuje jména obětí zemětřesení v provincii Sečuán, při kterém zemřelo na desítky tisíc lidí. Jedná se o činnost, kterou by měla mít na starost spíše čínská vláda, ta však neštěstí víceméně ignoruje.

rozbíjení vázy z dynastie Han, 1995

Tate Modern, od 12. října 2010 do 2. Května 2011

Ai Wei Weiovou zbraní proti systému byl až donedávna hlavně Twitter, kde denně informoval o všem, co se kolem něj děje, vkládal na něj fotky a kritizoval konkrétní policisty a úředníky. Internet je pro něj místem svobody, kde každý může vyjádřit nahlas své myšlenky a za to by neměl být trestán. Všechny své akce Ai Wei Wei neúnavně dokumentoval, natáčel a fotografoval. Věřil, že se tak jeho slovo pomocí internetu dostane k co nejvíce lidem, kteří touží stejně jako on po změně čínské politické situace. K tomu je třeba také počítat četné rozhovory, které poskytoval novinářům ze všech možných zemí.
V loňském roce, v březnu 2011, byl však Ai Wei Wei zatčen a po několik měsíců vězněn na neznámém místě. Po celém světě se strhla vlna odporu, mnoho lidí volalo po osvobození. Když ho po 81 dnech pustili na svobodu, jednou z podmínek propuštění byl zákaz podávání rozhovorů a vůbec omezení všech jeho internetových aktivit. Jinak vřelý a výřečný Ai Wei Wei v dokumentu odmítá s kýmkoliv mluvit a na celý rok se vlastně uzamyká do mlčení. Je to trochu smutný pohled.
Každopádně v červnu 2012, rok od jeho propuštění, je Ai Wei Wei všech těchto podmínek zproštěn. Do Guardianu napsal poměrně zajímavý článek, kde píše o uvěznění a lituje roku, kdy musel mlčet. K přečtení zde.

Ai Wei Wei je vlastně nesmírně zajímavý umělec. Jeho aktivity jsou až na hraně disidentských aktivit, které možná ani za umění prohlásit nejde, přesto však jde o poměrně úspěšnou a provokativní kritiku, na kterou slyší i zahraničí. Ve svých dílech většinou čerpá z čínské tradice, ve svém přístupu k ní je však docela radikální- uznává ji a přijímá ji, na druhou stanu však jasně říká- "miluji tuto kulturu, ale já se chci osvobodit od tradice a přijít s něčím novým".
Ou, je toho ještě tolik, Ai Wei Weiovo dílo je nesmírně zajímavé a inspirativní, ale už jsem toho napsala dost.
Dokument "Never Sorry" vážně doporučuju, jeho stránky najdete zde; video, kde Ai Wei Wei vypráví o výstavě Sunflower Seeds v Tate Modern zde.

A taky...málem jsem zapomněla...musim se pochlubit, že jsem letos jedno Ai Wei Weiovo dílo vlastně viděla...v Hyde Parku funguje Serpentine Gallery, která kromě výstav současného umění každý rok povolá jednoho světoznámého architekta, aby u galerie postavil pavilon, jehož trvání je vždycky něco kolem půl roku. Od roku 2000 se na této drobné stavbičce už vystřídala jména jako Zaha Hadid, Daniel Liebeskind, Toyo Ito, Oscar Niemeyer, Alvaro Siza, Rem Koolhaas, SANAA, Jean Nouvel, Peter Zumthor a další... A letos měli pavilon na starosti Herzog & de Meuron s Ai Wei Weiem. Jo, za tímhle projektem, myslím, stojí Hans Ulrich Obrist, ale o tomhle chlapíkovi zase jindy.
A tady už fotky z Hyde Parku a mějte se krásně!

Prize for Price

Zřejmě vůbec nejprestižnější cenu na poli výtvarného umění- Turner Prize - dostala v pondělí 3. prosince Elizabeth Price. Na výstavě v Tate Britain se prezentovala 20-timinutovým videem, které trochu připomínalo upoutávku na nějaký film, trochu powerpointovou prezentaci a trochu mátlo svým námětem.
Porota film označila za nesmírně přitažlivý (což můžu potvrdit, viděla jsem jej v galerii dvakrát za sebou a nebyla jsem schopná odejít), propojení jednotlivých scén bylo svižné a cítili jste v něm skrytý řád, jež lákal k objevení. Co zprvu vypadá jako lekce z dějin umění (film začíná edukačním popisem jednotlivých částí chórového prostoru v chrámu), se pomalu přesune do historie, konkrétně do roku 1979, kdy ve čtvrti Woolworth v Manchesteru vyhořel obchod s nábytkem a při požáru zemřelo 10 lidí. Při sledování videa si připadáte trochu creepy, kritička listu The Guardian Skye Sherwin označila film za portrét post-humanistického světa, který si ukrývá své fetiše v přihrádkách v muzeu či v designových obchodech. Ačkoliv se lidé ve scénách mihnou, vůbec tam jakoby nepůsobí přirozeně. Je to těžké vysvětlit.
Možná bude lepší, když se rovnou na kousek videa kouknete, a to tady.
Tady se zase můžete podívat na rozhovor s Elizabeth Price.

A mějte se pěkně!
a

Houdek? Opravdu? Houdek?

Tuzemské zpravodajství o výtvarné scéně je vždycky trošku k popukání. Přesvědčila jsem se o tom znovu, když Čt24 přenášela živě rozhovor s vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimírem Houdkem.
Mimochodem, kdo si to ještě nepřečetl, letos vyhrál Cenu opravdu malíř, opravdu Houdek, opravdu onen záhadný autor čerpající z avantgardy 1. poloviny 20. století, jehož obrazy, ani jeho povídání o nich, mě vůbec nezaujalo a vůbec jsem z toho byla trochu na větvi, takže jsem to sem zapomněla napsat.
"Porota zvláště ocenila, jak se Houdkovi podařilo spojit riziko a ambicióznost s rozhodností a měřítkem. (...) a považuje za podstatné, že i nadále napomáhá tvorbě nových formálních řešení."
Nová formální řešení?? Jak jako nová? Vždyť sám řekl, že navazuje na téměř 100 let staré postupy! A ambiciózní měřítko? Prosim vás...přiznám se, že jsem v Domě umění v Brně nebyla, z fotek z instalace výstavy však je patrné, že obrazy mají možná tak 2 metry na výšku, každý kdo zná trošku dějiny umění 20. století, ví, že s velikostí obrazů amerických abstraktních expresionistů se Houdkovy plátýnka vůbec nedají porovnávat.
A vůbec mě to prostě rozmrzelo, protože mám pocit, že jsme zase zabředli v nějakým provinčním konzervativismu, který nás zase vrací o několik kroků dál, a že s novými postupy pracujou spíš jiný laureáti- třeba Babanová nebo Franta s Böhmem, o Houdkovi bych to rozhodně neprohlásila.
Ale znovu se přiznávám k tomu, že naživo jsem jeho obrazy neviděla, takže by mě možná trochu víc uchvátily (to asi ano), ale stále to nevyvrací fakt, že porotě nevěřím ani slovo. 

Každopádně původně jsem chtěla psát o onom roztomilém zpravodajském vstupu, kdy byl do hlavních zpráv na Čt24 vsazen živý záběr ze slavnostního předávání Ceny v Divadle Husa na provázku. Nejvtipněší je komentář redaktorky, která oznamuje jméno vítěze ještě před tím, než byl doopravdy v divadle vyhlášen, a pak následujcí večerní rozhovor s Houdkem, který evidetně nebyl schopný dát dohromady jednu pořádnou větu. A otázky paní moderátorky byly tak mimo a tak klasicky nevhodně trapný, že jsem se musela vážně smát. Ale Houdek se na tom videu tak rozkošně směje, že jsem mu skoro odpustila ty jeho obrazy. Skoro. Rozhovor zde.

A mějte se krásně!
a