3 vernisáže, 3 výstavy, 3 otazníky

Po delší odmlce jsem se rozhoupala k napsání pár postřehů z uplynulého měsíce. V prosinci bylo ve výtvarné scéně docela živo. Ale hlavně bych chtěla připomenout 3 výstavy, které vyvolávají mnoho otázek. Jedna z nich je, zda vůbec stojí za navštívení.

Jsou to

Výběr z prací finalistů letošního ročníku evropské studentské soutěže Start Point v Galerii NTK

Skupinová výstava U dUbU tU bUdU ve Školské 28

a výstava Věra a Vladimír Machoninovi 60'/70' v Galerii Jaroslava Fragnera

Start Point probíhal nejprve v GASKu v Kutné Hoře, kde se mu dostalo důstojných výstavních prostor. Byl vytvořen obří katalog a v Lidových novinách se o této výstavě dokonce objevil malinký sloupek. Ticho a rozpačitost obklopily tento projekt. Schválně jestli víte, kdo vyhrál hlavní cenu? A výherce Ceny Jindřicha Chalupeckého si pamatujete? Proč u nás neprobíhá o laureátech prestižních cen diskuze stejně jako v Británii o letošní výherkyni Turner prize? Zde se můžete podívat na vítězné dílo Susan Philipsz a sami se zamyslet nad tím, čím přispívá k současnému umění.

Zrovna soutěž Start Point je ukázkou toho nejsoučasnějšího ze současného umění. Přehlídka mladých umělců z celého světa. Pokoušet se jejich díla nějak škatulkovat je, myslím, opravdu ztrátou času. Výstava v NTK probíhá až do 8. ledna. Otázkou zůstává, jestli i samotná výstava není ztrátou času, právě kvůli absenci výrazného talentu a pluralitě témat.

I další výstavu jsem shlédla v podobě vernisáže, v touze dozvědět se co nejvíc a pochopit. Kurátoři Galerie Školská 28 si za cíl výstavy U dUbU tU bUdU vytyčili vytvoření "obousměrné spojnice mezi dvěma polohami uměleckého zkoumání textu jako média: vizuální poezií a konceptuálním umění."(citováno z katalogu výstavy) Kurátorům se podařilo dát dohromady mnoho výborných umělců v čele se Zbyňkem Baladránem, Ladislavem Nebeským, Janem Šerých, Jiřím Valochem ad. Celá expozice na mě ale působila zmateně a nepochopitelně. Otázkou však je, co tím chtěl autor říct?

A poslední výstava. Až do konce ledna se můžete zajít podívat do Fragnerky na manžele Machoninovi. Vernisáž se konala minulé úterý v takovém trošku vánočním duchu, dokonce za přítomnosti Věry Machoninové. Všichni opěvovali betonové kolosy a jedinečnost budov. Já ale stále nemůžu i přes krásný autorský design a působivé interiéry odpustit budovám (vyjma OD Kotva) jejich nesmlouvavost a agresivitu. Pořád nějak mi tam něco nesedí. A přitom mám brutalismus v určitých podobách (jako Pragera nebo Louis Kahna) ráda. Ale do GJF zajděte, ze všech tří výstav na Machoninovi určitě.

a

Pašije před Vánoci

Není úplně obvyklé, aby se v galerii moderního umění vystavovaly středověké deskové obrazy. A není obvyklé, aby se v předvánočním čase soustřeďovala pozornost na výjevy s utrpením Krista. Proč vystavovat oltářní obrazy v galerii spolu s moderními obrazy, když se díla nedají porovnávat ani stejně vnímat?

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem se rozhodla vystavit roudnický Pašijový cyklus, soubor dvanácti kompletně dochovaných pozdně gotických maleb z roku 1522, především jako završení jubilejního roku galerie.

Nejstarší mimopražská veřejná galerie totiž letos slaví své sté výročí existence. Celý rok se galerie ohlížela za vlastní historií, nejprve připomněla mecenáše Augusta Švagrovského, v létě vystavila retrospektivu Antonína Slavíčka, výstavou Vzpomínka na 1.mezinárodní malířské symposium Roudnice '70 vyzdvihla období šedesátých a sedmdesátých let (tohoto symposia se mimo jiné zúčastnil Václav Boštík či Otakar Slavík).  www.galerieroudnice.cz

Nově restaurovaný pašijový cyklus od saského malíře Hanse Hesseho vznikl patrně v Annenbergu a do Čech se dostal prostřednictvím katolického kupce, neboť v Sasku již začala plně vítězit víra reformace. Obrazy byly znovunalezeny roku 1764 na půdě knížecí jízdárny (v prostoru dnešní galerie) a poté darovány rodem Lobkowiczů roudnickému chrámu Narození Panny Marie. Výstava prezentuje restaurátorské práce z let 2006 až 2009 a možnou podobu řazení jednotlivých desek na oltáři.

Vernisáž této výstavy mě nadchla. Nejen její pestrý program (krátká přednáška o historii Pašijového cyklu od prof. Jana Royta, hudební doprovod – Janovy a Matoušovy pašije od J.S.Bacha), ale hlavně prostory galerie, která má kvůli svému původnímu účelu (konírně) zaklenutý vysoký strop. Nebrání nám představě chrámového prostoru, do kterého obrazy bezpochyby patří. Oltářní desky se zlatým pozadím (občas i plastickým tvarováním, připomínajícím mistra Teodorika) působí na diváka v galerii stejně jako v kostele. Nevyhneme se posvátné úctě, jak díky jemné kráse obličejů, stáří a velikosti obrazů, tak kvůli zobrazení Kristova utrpení kapkami krve po celém těle.

A pokud vás výstava neláká, nevadí, Roudnici stojí za to navštívit i jen tak na malý sobotní výlet...

kj

Přečtěte si před spaním

Četla jsem nedávno dva články, které mohu jen doporučit. Byly od Karolíny Jirkalové, možná jediné české investigativní novinářky v oblasti architektury. Kritizuje současné architekty, což u nás také není zrovna běžné. Článek Zde je Kotasovo pojednává o realizovaném prazvláštním projektu a druhý článek Město na papíře zase o "módním" urbanismu, který se nás ale dotýká více, než si myslíme.
Oba články si můžete odkliknout nebo se podívat sem.

A když už jsme u tý architektury... viděli jste novou budovu Fakulty architektury ČVUT? Tady se můžete mrknout na pár obrázků. Dnes jsem u ní stála a musím říct, že mě nijak neohromila. Vevnitř jsem ale nebyla, a ty interiéry nevypadají úplně zle. No, na druhou stranu, naše Dějiny umění se vyučují na půdě v Celetný, tak my můžeme jenom tiše závidět.
Ale jak píše Louis I. Kahn ve svém eseji z roku 1971 Místnost, ulice a lidská dohoda: "Navrhovat školu architektury je pro architekta tou nejprestižnější zakázkou."
Čekala bych od takové nové budovy školy architektury nějakou větší výrazovost, něco, kde by bylo vidět, co znamená současná architektura, reprezentační prostor zhmotněných idejí samotné architektury, inovativní a originální nápady a příklady, kam architektura dnes směřuje. Proč nepustili k plánování mladé studenty architektury? Proč je stavba od dnes již osmdesátileté Šrámkové? Proč škola připomíná více než půlstoletí staré Karfíkovy budovy? Možná trochu přeháním, ale tohle mě tak dneska napadlo, když jsem ji viděla.
Co si myslíte vy?

a

Kam se jít v prosinci zahřát

Rychlý přehled všeho možného

Pokud se nezadaří koupit lístky na Věc Makropulos od Roberta Wilsona, může být toto cenou útěchy: Lights Up The Lights -Museum Kampa (14. 11. 2010 - 6. 2. 2011)

Pokud se ocitnete v Brně, tak povinně: Česká malba generace 80. let- Wannieck Gallery (říjen 2010 - březen 2011)

Pokud máte rádi zvláštně tématické výstavy: HÍROUZ- NoD  (15. 12. 2010 - 16. 1. 2011)

Pokud jste fanoušky videoartu: Kryštof Pešek/ Kód - Dům U Zlatého prstenu (2. 12. 2010 - 2. 1. 2011)

Pokud nemáte rádi náročné umění, ale Josefa Ladu jo: Malebná cesta Josefa Lady - Galerie Smečky (1. 12. 2010 - 22. 1. 2011)

Tohle by také mohlo být zajímavé

Pokud jste ještě nebyli v Komedii na Spiknutí, ve středu má derniéru. Neváhejte. Mé nejmilovanější představení v Komedii.

A pokud Vám nestačí jen jedna výstava videoartu: Moving Image - Futura (1. 12. 2010 - 30. 1. 2011)

A nezapomeňte na Škrétu!

Je toho příliš?

Představte si, že bychom žili třeba v Londýně...nebo v Berlíně...

Krásný prosinec, mí drazí!

a

A cenu dostává...

...jí Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov.

"Porota ocenila inspirativní přístup k odkazu modernismu a postindustriální kultuře. Instalace složená z reliktů průmyslové produkce nalezených v opuštěné tovární zóně působí ironicky i nostalgicky. Ukazuje, jak hluboko je naše současné vnímání umění stále zakořeněno v utopických vizích 20. století, a jak nás tyto romantické ideály stále pronásledují. Artamonov a Klyuykov transformovali už nepotřebné formy do monumentální plastiky, natřením jejich povrchu základními barvami je dále vzdálili jejich původnímu účelu a sestavili je do nové konstelace. Porota dále ocenila mistrovský způsob, kterým kombinují plastické formy s malířstvím a instalací. Jakkoli je jejich tvorba plná odkazů k historii umění nabízí přesný komentář k naší proměňující se realitě." (http://www.cjch.cz/)

Co to ale znamená pro současné umění?

Na jednu stranu jsem ráda, že cenu dostali právě Artamonov a Klyuykov. Znamená to, že zdejší výtvarná scéna je mezinárodně otevřená a že netvoří jen sama pro sebe. Industriální inspirace 20. stoletím je celkem pochopitelná i pro širší publikum.

Na druhou stranu ale letošní výherci předvedli, že umění 21. století se stále točí kolem postkonceptuální tvorby a kolem nekonečného hledání forem, které po sobě asi těžko zanechá hlubší stopy.

Každopádně pokrok od minula je to velký, což můžete sami zjistit až do 2. 1. v Galerii Václava Špály, kde vystavuje loňský laureát CJCH Jiří Skála, který stále hledá a hledá a hledá...

Co se ale ve skutečnosti skrývá pod současným uměním? A co ze všech těch děl a výstav přežije dobu? Odpovědi se zřejmě opravdu dozvíme až časem, ale na několik děl, která přežila svou dobu a stala se nesmrtelnými, se můžeme podívat již dnes. A to ve dvou pražských jízdárnách- Pražského hradu a Vadštejnské- kde v pátek začala velká výstava Karla Škréty, kterou by si nikdo neměl nechat ujít.

Jiří Skála v Špálovce (12. 11. 2010 - 2. 1. 2011)

Výstava Karla Škréty: Doba a dílo (26. 11. 2010 - 10. 4. 2011)

a

Pojďte pane, budeme si hrát

A hrát si můžeme až do 31. ledna příštího roku, protože tak dlouho trvá výstava Play od Petra Nikla ve Výstavní síni Mánes. Byla jsem tam dneska a rozhodně jsem si to užila. Se vzpomínkou na minulý projekt Orbis pictus, který jsem viděla v Ekotechnickém muzeu v Bubenči, což bylo někdy před rokem a půl, jsem nadšeně vstoupila do Mánesa (už jenom samotnou budovu ráda a často navštěvuji, byla postavena v roce 1930 podle návrhu Otakara Novotného, stojí na krásném místě, je esteticky krásná a jsou tam krásná velká okna s výhledem, a tak se těšim na novou rekonstrukci, které se má Mánes -po dalším ročním odkladu- konečně dočkat, má být od HMArchitekti a nevypadá to úplně zle, pár obrázků můžete zkouknout zde). 

Ale abych nezapomněla na tu výstavu... Je úžasně hravá, fantazijní a kouzelná. Na chvíli Vás přenese do jiného světa, kde zdi zdobí podivuhodné a nádherné stíny (objekt Srdce- můj nejmilejší, půl hodiny jsem tam jenom stála a koukala na zeď), kde stále něco svítí, bliká, rahtá a piští, a Vám se nebude chtít pryč. Možná až potom, co Vás pekelně rozbolí hlava...což se mi stalo. Možná neděle nebyla úplně nejlepším dnem na návštěvu výstavy, ale zase člověk viděl vše v nejintenzivnějším pohybu a hluku. Každopádně určitě tam zaskočte, pořádně se vyhrajte a zavzpomínejte na školku, stojí to za to.

a

A další Cena

Klub Za starou Prahu každý rok rozdává cenu stavbě, která byla nově postavena do historického prostředí, a to co nejcitelněji, přičemž nepůsobí agresivně na okolní výstavbu. (Myslíte, že by takovou cenu dostal Jan Kaplický, kdyby se jeho knihovna postavila?)

Ano, opravdu je pořád místo kde stavět. I v centrech měst. Každopádně letos vyhrál kostel sv. Ducha v Šumné na Znojemsku. Na ten kostel se nezlobím, opravdu mi přijde důležité ve 21. století navazovat na románskou architekturu. (Tak trošku to vypadá, že nám dochází inspirace. Co takové období palolitu? To je zatím ještě nevyčerpaná studnice nápadů!)

Akorát jsem spíš doufala, že tu cenu dostane polyfunkční palác Zdar v Ústí nad Labem. Jednak se jedná o mezinárodní spolupráci dvou architektonických kanceláří (Müller Reimann Architekten a Jan Jehlík Architektonická Kancelář- no mezinárodní... on Ivan Reimann je původem Čech, tak je to trošku zamotanější, ale jako co no) a jednak se mi ten dům líbí. Samozřejmě myslím esteticky z povrchního dojmu a z fotek, vevnitř jsem nebyla. Trošku mi připomíná dům na Můstku od Šrámků, ale to asi kvůli těm hodinám. A co je hlavní- palác Zdar velmi senzitivně dotváří veřejné náměstí, naznačuje dialog mezi starší a novější architekturou (to se dá vykoukat i z fotografií), která v okolí stojí, a to svojí nulovou dekorací a jemnými oblými tvary, které jakoby vplouvají do prostoru, a tak nikoho neuráží. Ale taky by se dalo mluvit o tom, že může být až příliš nenápadný a nezajímavý. Ale mně se líbí. A co vám?

Cena Jindřicha Chalupeckého za rok 2010

Tak doufám, že jste se byli všichni podívat v DOXu na letošní finalisty. Musím říct, že vybraní umělci mě opravdu nadchli. Poslední ročníky byly totiž spíše ve znamení podivného konceptuálního umění, kdy výtvarník tvořil pro sebe a pro hrstku zasvěcenců. Toto elitářské ovzduší letos rozvířila nová krev z Východu a návrat ke klasice- malbě. A tak se ani nemůžu rozhodnout, koho bych tipla za výherce. Vyhlášení se koná už příští týden v úterý, tak snad to do tý doby vydržim.

A koho bych vybrala já? Jiří Franta s Davidem Böhmem jsou pro mě sympatická dvojka, jejichž dílo se lehce pohupuje na hraně fascinace a líbivosti. Václava Magida nemám moc ráda od té doby, co se vykálel ve Veletržním paláci. Myslím, že nesouhlasit s Knížákem se dá i civilizovaně. Magidovo leporelo mi přijde asi ze všech děl nejslabší. Jakub Matuška vytvořil obrazy plné srozumitelného chaosu, kde skvěle použil "ikonografii" street-artových prostředků, a tak mají jeho obrazy svůj jedinečný náboj. No a pro Vasila Artamonova, Alexeye Klyuykova a Alici Nikitinovou mám takovou osobní slabost. Když někdo vědomě navazuje na Kazimira Maleviče, kterého navíc očividně chápe a rozumí mu, tak určitě nemůže být vedle. A asi bych cenu dala Klyuykovovi s Artamonovem. Jejich dílo je velmi osobní, ačkoliv to tak zprvu nevypadá, a mají co říct. Ale neptejte se mne, jestli jsem je úplně pochopila. To je běh na dlouhou trať, a tak to u těch nejlepších děl vždycky bývá.

Do toho DOXu určitě zajděte. Spolu s finalisty tam momentálně probíhá výstava umělců, kteří Cenu v minulých letech (1990-2009) vyhráli, a myslím, že to srovnání opravdu stojí za to.

Cena Jindřicha Chalupeckého 2010

Jít či nejít?

Už několik lidí se mě ptalo, jestli má cenu vidět výstavu ve Veletržním paláci Monet-Warhol. Většina z nich se na to předem dívala s despektem. Národní galerie = Knížák = špatná výstava. Tuto rovnici máme vyrytou do podvědomí jako absolutní a někdy je to i na škodu.

Stálá sbírka Albertiny, která se z veliké části skládá z trvalé zápůjčky/daru manželů Baltinerových, je vedle komerčně úspěšných a senzacechtivých výstav (Gogh, Impresionismus, Michelangelo...) to nejlepší, co může tato vídeňská galerie nabídnout. Jde vlastně o dost unikátní projekt - Albertina poskytla Národní galerii celou výstavu, a to úplně zadarmo. (Třeba je ten zanedbaný vnější prostor před Veletržákem dobře promyšlený krok, jak dosáhnout štědrých nabídek od ještě štědřejších západních galeristů.)

Ale zpátky ke sbírce. Od Baltinerů uvidíte přibližně 80 obrazů a myslím, že by byla opravdu škoda nechat si je ujít, když nám přijely z Vídně až pod nos. Lidé, kteří ve 20. století stále tápou, si mohou díky výstavě celkem jasně představit, jak se umění v minulém století vyvíjelo. Impresionismus (Monet), fauvismus (Bonnard, Matisse), expresionismus (Kirchner, Javlenskij), surrealismus (Miró, Ernst, Magritte), ruská avantgarda (Malevič, Filonov, Kandinskij), art-brut (Dubuffet), abstraktní expresionismus (Appel, Francis) spacialismus (Fontana), nová figurace (Bacon),nový realismus (Klein), pop-art (Warhol, Lichtenstein), neoexpresionismus (Richter, Rainer, Kiefer, Baselitz), minimalismus (Sol LeWitt, Serra)- ty všechny tam najdete. Možná ne pokaždé v jejich nejvrcholovější formě, ale to je dobře. Vždyť Červený pokoj, Impresi, Černý čtverec na bílém poli a Campbellovy polévky všichni znají. To, že je umělec za zenitem, nemusí vždycky nutně znamenat, že maluje obří pastelové lekníny.

A víc vám toho už neřeknu, běžte se podívat sami.

Dívčí svět Kateřiny Černé

Společnost Pražská plynárenská disponuje rozsáhlou sbírkou českých koláží, kterou čas od času vystavuje v Galerii Smečky. Myslím, že to bylo někdy na jaře, kdy zde byli prezentováni naši nejlepší kolážisté, jmenovitě třeba Jiří Kolář, Ladislav Novák, Toyen, Ovčáček a další. A výstava to byla svým jasným záměrem a splněnou komplexností opravdu znamenitá.

Mimo jiné pak lze v galerii objevit i méně známé osobnosti, které stříhají, lepí, patlají, malují či píší obrazy. Až do 20. listopadu zde můžete shlédnout retrospektivu jedné z nejoriginálnějších výtvarnic Kateřiny Černé. Výstava se jmenuje Kateřina Černá: Něco starého, něco nového, něco bílého, něco modrého, něco vypůjčeného. Svět jejích obrazů, koláží a asambláží je milý, dívčí, snivý a jakoby prostoduchý. Archetypální krajiny bez prostoru a času jsou plné jemných pastelových barev a člověku se až nechce pryč, jak je mu u nich příjemně. Vzpomněla jsem si u toho na Henriho Rousseaua, který ve mně vyvolává přesně takový pocit, ačkoliv používá úplně jinou formu a odlišné náměty. Je to určitý naivismus, který se skrývá v kresbách a textech dívčího deníku a který je na výstavě tak stěžejní. Možná to není umění s velkým U, které láká davy, ale třeba to je na něm tak přitažlivé.

V listopadu do DOXu

DOX zase nezklamal a láká k navštívení svých krásných prostor nejednou skvostnou výstavou. I kdyby zde byla prezentována pouze umělecké dvojice Gilbert & George, stálo by to za to. Ale v DOXu je toho mnohem víc. Od zítřka zde poběží výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, a k tomu všemu ještě lákavá šanghajská vzpomínka- výstava Metropolis, která slavila úspěchy na letošním EXPU.

Britská umělecké skupina Gilbert & George je známá především z počátku 70. let, kdy vrcholilo akční umění (performance art). V roce 1973 se natřeli zlatou barvou a po několik hodin tak stáli na ulici a zpívali (Singing Sculpture). Je to určitě zajímavý zážitek konfrontovat kultovní uměleckou dvojici s těmi karikaturami, které potkáváme na turisticky navštěvovaných místech ve všech evropských metropolích. V galerii, tuším, jsou ale vystaveny pouze jejich kontroverzní velkoformátové fotografie, které odkazují k letošnímu podzimnímu trendu- dekadenci.

Výstava Metropolis k nám přicestovala z Šanghaje. Jsou zde všichni hlavní reprezentanti českého street-artu. Umění ve veřejném prostoru je však stále něco, s čím se Praha vypořádat neumí, možná že ani nechce. Naším nejvýznamnějším mezníkem v této oblasti tak i nadále zůstává doba socialismu, kdy vznikalo nejvíce soch v parcích a na sídlištích. A to je docela ironie, ne...

Tak tedy rekapitulace:

Gilbert & George (7. 10. 2010 - 2. 1. 2011)

Metropolis (15. 10. - 31. 12. 2010)

Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého (4. 11. 2010 - 17. 1. 2011)

podzimní plány II

Další várka podivného umění na pošmourné listopadové neděle, tentokrát pro introvertní labužníky:

Galerie Smečky: Kateřina Černá - Něco starého, něco nového, něco bílého, něco modrého, něco vypůjčeného (20. 10. - 20. 11.)

Výstavní síň Mánes:  Petr Nikl - Play (4. 11. 2010 - 31. 1. 2011)

Galerie Jaroslava Fragnera: Hamburg v Praze (6. 10. - 5. 12.)

Chodovská tvrz: bizardnosti Pavla Soukupa (7. 10. - 31. 10)

Galerie Malostranská beseda: Stefan Milkov - Sochy, modely, projekty, vize (22. 10. 2010 - 9. 1. 2011)
Tranzitdisplay: Babi Badalov (11. 11. 2010 - 16. 1. 2011)

Langhans: Od roku 1880/ Jedno jméno, jedno místo, jedno téma (20. 10. 2010 - 2. 1. 2011)
Dům U Zlatého prstenu: Miroslav Polách - Umělcova noha (21. 10. - 21. 11.)

Většinou se jedná o takové menší výstavy, kde se člověk neuštve a může vzít s sebou děti. Ze všech jmenovaných bych chtěla hlavně vyzvednout výstavu Petra Nikla Play, jehož projekt Orbis Pictus svou hravostí zaručeně zvedne náladu. Především ale Petr Nikl vytváří takovým milým a neškodným způsobem dialog mezi výtvarníkem a divákem, který mi často v současném výtvarném umění chybí.

Václav Boštík v Městské knihovně

Až do 9. ledna trvá retrospektivní výstava méně známého, ne však nevýznamného, malíře Václava Boštíka (1913-2005) v Městské knihovně v Praze. Tento umělec hraje důležitou roli v české výtvarné postmoderně. Výstavní prostor se díky bohatému záběru Boštíkovy tvorby stává encyklopedií dějin umění 20. století. Sledujeme jeho vývoj od realismu a impresionismu, přes primitivní malbu, artificialismus, civilismus až k abstraktnímu expresionismu a geometrické abstrakci. Boštík nepopírá, že se inspiroval u vlivných osobností, jako byli Picasso, Miró, snad i Šíma, těžko říct, zda se někdy setkal s obrazy Rothka. O to ale nejde. Podstatnější než forma je malířova touha nalézt prvopočátek života, cestu ven z labyrintu lidského pachtění. Autobiografické výstavy ale díky své obsáhlosti často odvádějí pozornost od malířovy duchovní cesty, protože znásobením se transcendentní prožitek stává opakovaným a nudným. Což je škoda. 

Takže si před výstavou pořádně odpočiňtě, dejte si kafe a nezapomeňte číst doprovodný text v expozici, v něm se totiž skrývá klíč k rozluštění Boštíkových obrazů a bez něj pak v obraze uvidíte opravdu jen "Mlhovinu", "Rýhování", apod...

Planeta Eden v DOXu

Výstava, která na chvilku zaujme. Ale čekala jsem více poutavých nápadů, které vás vtáhnou do doby 50. let, kdy fascinace vesmírem dosahovala vrcholu a myšlenky na budoucnost znamenaly únik z reality. Interaktivní a zábavnou se expozice stává, jen pokud s sebou vezmete malé dítě. V jiném případě si na návštěvu DOXu počkejte do 7. října, kdy zde bude otevřena výstava  Gilbert & George: CESTY 1972 -1992. 

Do té doby si zkraťte čas třeba v Karlin Studios - výstava Případ návratu dětských nemocí. Svůj kout zde má třeba i Viktor Pivovarov. Tak to už za to stojí, ne?

Jiří Černický- Gagarinova věc a Věci, kterých mi není líto

Výstava, která opravdu stojí za povšimnutí. Nechci ji zde rozebírat, jednotlivé projekty jsou krásně čitelné a srozumitelné na místě. Jenom jsem ji chtěla připomenout. Jde o jednu z těch mála výstav, která donutí návštěvníka se zamyslet a nevnucuje mu jakékoliv patetické emoce, ale racionální pohled na umění. A pokud by člověk stále ještě toužil po zážitcích, o kousek dál v Rudolfinu začíná výstava o současné dekadenci. Ale pokud vám je patnáct let a míň, musíte mít s sebou dospělý doprovod. Ale proč toho nevyužít? Takové hezké rodinné sobotní odpoledne...

podzimní plány

Císařovský na Staroměstské radnici (15. 9.-21.11.)

Decadence now! v Rudolfinu (30. 9. 2010-2.1. 2011)

Bienále mladého umění v Domě U Kamenného zvonu (30.6.-3.10.)

Jiří Černický ve Špálovce (asi do konce října)

Mezinárodní soutěž Start Point v GASKu (do 28.11.)

Planeta Eden + Gilbert & George v DOXu

Václav Boštík v Městské knihovně (do 9. 1. 2011)

Polský design a Cena Miese van der Rohe 2009 ve Veletržním paláci

a k tomu všemu probíhá příští týden Designblok a Architecture week s doprovodnými programy (doporučuji výstavu "České stopy v Brazílii" na Hradě)

tak s chutí do toho!

méně výstav

Když hledáte na internetu aktuální výstavy nebo vůbec informace o dění ve výtvarném světě, většinou narazíte na stránky jako Kdykde, Cokdykde, Jakkam, Kamkdy a další informační pokladnice, kde se seznámíte maximálně tak s výstavami z plakátů. Pokud tedy hledám smyslupný přehled kulturních akcí, sáhnu po Respektu. A ještě pro širší záběr doporučuji stránky jako jsou artnews.com nebo artforum.com. Ale nemohla jsem najít žádný blog, ani žádný jiný osobní pohled, a tak jsem si založila tuto stránku a ráda uvítám jakýkoliv příspěvek, kritiku, cokoliv. Třeba to všechno k něčemu bude. A když ne někomu, tak mě to alespoň donutí víc přemýšlet o výstavách, umění...

A nazvala jsem tento blog méně výstav.více umění podle eseje Josefa Čapka z roku 1922. Stojí za přečtení.