Richard Hamilton (24. 2. 1922 - 13. 9. 2011)

richard hamilton, co vlastně dělá naše příbytky tak odlišnými a sympatickými, 1956

interiér II, 1964

Dnes zemřel významný pop-artový umělec Richard Hamilton. Článek z The Independent tady. Proč by se česká média obtěžovala něčím takovým informovat... Kulturní zpravodajství mi vůbec přijde v našich končinách dost zaostalé, nemyslíte?

Reklamní blok

Až budete mít někdy dlouhou chvíli a půjdete okolo Újezdu 30, zastavte se na chvilku v Ateliéru Josefa Sudka. Zakonverzujeme, popijeme kafe a já vám ukážu nejkouzelnější malostranské zákoutí, možná i výstavu si budete moct prohlédnout (za 10 kč, to jde Veru, ne? :).
Odkaz na stránky Ateliéru zde.

Tak dejte vědět, až se tam budete chystat, já vám povím, jestli tam budu.

A ještě krátká recenza na letos vydané druhé vydání knihy Stopy Adrieny Šimotové od Karla Hvížďaly. Pokud máte tuto skvělou výtvarkyni rádi, vřele doporučuji. Jde o soubor tří dialogů doplněných bohatým obrazovým materiálem. Pomalu, jak otázky nabývají na intenzitě, otevírá se vám svět Adrieny Šimotové, svět křehkých forem, světlých barev, svět plný ticha, skrze které umělkyně promlouvá. Tuto významnou výtvarnici řadíme do okruhu osobností, jenž odmítal výrazné expresivní tóny. Patří tam třeba Václav Boštík nebo již v 70. letech zemřelý manžel Šimotové Jiří John. Kniha je to opravdu nádherná, když budete hodní, půjčím vám ji.

adriena šimotová

Možná bychom mohli říci, že vyprázdněnost slov je důsledkem prvoplánového, jednovrstevného vidění světa, který nás ze všech stran díky reklamě a médiím obklopuje...  /...Ano. Tím se dotýkáme něčeho důležitého. Toto zúžení vnímání, mám dojem, nás ohrožuje.

A myslíte, že umění by mělo upozornit na toto nebezpečí? Že by mělo víc křičet?  /...Jistě, ale nemusí upozorňovat na sebe pouze křikem. V pekelném hluku padajících bomb má nastalé ticho největší významn - jako má význam MLČENÍ v chaosu překřikujícího se davu lidí či záplavě hlučných informací. I pauza - a nejen v hudbě - hraje svou výmluvnou roli.

adriena šimotová, zavřené oči

Konec Konce a tak podobně

Už za dva týdny (přesně 25. září) končí výstava v Městské knihovně Konec avantgardy?, kterou vřele doporučuji. Výstava je to dlouhá a náročná, jako ostatně vždy v Městské knihovně, ale naprosto skvěle mapuje období let 1938-1948 a první místnost plná skličujících obrazů, hnědých tónů a citátů od Černého a Blatného je velmi trefným vyobrazením dobové nálady.

Teď někde tam až

tam až v Svobodě

a už bez strachu

hoden údělu svého

jako málokdo

maluje nedočkavě

konečný modrý obraz

(František Halas, Zpívala za ním kdejaké věc, 1. pol. 40. let)

františek hudeček, noční chodec, 1944

Nad městem letěly šaškovy střevíce,

překrásně letěly jako dva tažní ptáci

do krajin za mořem, z nichž se už nevrací.

Jestli jsem miloval, pak podzim nejvíce.

Pod nebem naděje stál se mnou Andersen

a hleděl na husy, jak odlétají k jihu,

vyzul jsem v rákosí všecky své křápy, tíhu

a letěl za nimi přes čirý čistý den.

Jestli jsem miloval, pak zakalenou hněď

psích očí podzimu, věrného psa, jenž stárne.

Strašný stesk míjení na této zemi marné,

pod nebem němoty, jež nemá odpověď.

(Ivan Blatný, Melancholické procházky, 1941)

vilém reichmann, ecce homo, 1947

Skvělým doplněním této výstavy může být projekt Marie Klimešové (mimochodem kurátorky výstavy Roky ve dnech) v Západočeské galerii v Plzni, kde se jí podařilo z jediné soukromé sbírky doktora Jana Vykoukala vytvořit celkem obstojný obraz o Skupině 42. Výstava končí už 18. září a Plzeň není tak daleko, což?

františek hudeček, sureálné městečko, 1939

A teď zase z jinýho soudku. Jan Merta vystavuje v Topičově salonu, který se řadí do skupiny galerií s příjemným počtem místností a milým panem kustodem (podobně jako Galerie Zdeněk Sklenář). Mertovy obrazy jsou podány v přijatelném množství a s cedulkami, které výrazně napomáhájí interpretaci obrazů. Víc vám neřeknu, zajděte se tam podívat.

A na závěr ještě jeden zajímavý projekt. V areálu Psychiatrické léčebny Bohnice byl přesně před rokem otevřen nový výstavní prostor, který vznikl ze staré prádelny. Teď tam zrovna vystavuje Kamila Ženatá své prazvláštní představy, které šly úplně mimo mě, ale chtěla jsem vám ukázat fotky z vernisáže, protože prostory jsou to vskutku interesantní.

Pěkně si to zrekapitulujme

Konec avantgardy? v Městské knihovně (do 25. 9. 2011)

Věci umění, věci doby. Skupina 42 v Západočeské galerii v Plzni (do 18. 9. 2011)

Jan Merta v Topičově salonu (30. 8. - 30. 9. 2011)

Prádelna Bohnice

Mějte se hezky!

a

Benátské bienále

Po trochu delší době trochu delší příspěvek.
Benátské bienále výtvarného umění bylo přesně takové, jaké jsme čekali. Velkolepé, nesrozumitelné, snobské a současné.
Ústřední výstava Illuminations, kde se setkalo nespočetně mnoho známých i neznámých jmen, mě zas tak nenadchla. Hlavní kurátorka bienále Bice Curiger zde chtěla kromě tématu "světla" také zpracovat názor, zda umělci sami o sobě tvoří vlastní národ ("nation", jak je slyšet v názvu). Myslím, že výstava přesně ukázala podobu současného umění, kde je těžko udržet jedno téma při 80 různých umělcích a kde je jasné, že umělci, kteří ve svých prezentacích často rezignují i na vlastní národy, jednotnou skupinou moc nejsou.

Americká skupina Norma Jeane vytvořila na výstavě prostor, kde si mohli návštěvníci uloupnout kousek plastelíny v barvách egyptské vlajky a něco vytvořit. Kdo najde intervenci dvou českých studentek, má bod.