6/26/2012

Kdo zaváhá, nekouká Vol. 479

Pamatuju si, když jsem si někdy na podzim loňskýho roku stěžovala, že dokumenty Trafačka a 31 konců/31 začátků skoro nemám šanci vidět, když měly asi dva promítací termíny ve Světozoru...neuběhl ani rok a můj oblíbený web s dokumenty Doc Alliance nám zprostředkoval obě díla, a ještě zadarmo.
Tento týden můžete zhlédnout/stáhnout na této adrese: http://dafilms.cz/film/8121-31-koncu31-zacatku/ dokument od umělecké skupiny Rafani. Není to tak úplně O nich, jakože spíš OD nich. Já ho ještě neviděla, teď ho stahuju, tak si pak o tom můžem podiskutovat. Protože ne všechny ohlasy byly úplně nadšený.
Můžete si k tomu ještě přečíst recenzi na Lidovkách od Pospiszyla.

Co se týče Rafanů, fungují už od roku 2000, složení se stále mění, tedy není nikdy jasné, koho pod jejich akcemi najdete podepsaného. Teď už jsem o nich dlouho neslyšela, ale některý jejich akce docela stojí za to. Věnovali se třeba tématu Sudet, komunistické minulosti, menšinám v zemi apod.

Co o sobě sami Rafani říkají? (úryvek je mimochodem i docela zajímavý v tom, jak Rafani nahlíží na otázku participativního umění- tedy umění primárně zaměřeného na spolupráci/participaci diváka, někdy to může znamenat i jenom určitou řízenou konfrontaci diváka a díla)

"Činnost skupiny se odehrává v prvé řadě na poli umění, které chápeme jako neoddělitelnou součást života společnosti, a tedy i jako prostředek, skrze nějž na společnost můžeme působit. Tomuto působení ovšem nelze rozumět jako přímé angažovanosti v rámci řešení konkrétních úkolů, protože to by znamenalo služebné podřízení umění mimouměleckým funkcím. Jakkoli se snažíme mít různé druhotné funkce umění vždy na vědomí a jejich uplatňování ve své tvorbě se principu nebráníme, přesto spatřujeme primární funkci umění v tom být nahlíženo samo pro sebe jako umění. Aktivní společensko-kritická role takto autonomně chápaného umění pak spočívá v tom, že jakožto paralelní realita proměňuje výklad skutečnosti. Umění posouvá pohled na jevy, které reflektuje, a umožňuje tak společnosti, aby nahlédla sebe sama v nečekaných souvislostech. Může tak upozorňovat na problémy, ale nebere na sebe úkol je řešit - ponechává si roli umění." (Jan Zálešák: Umění spolupráce, s. 155)

O jejich konkrétních činech by stálo za to se rozepsat podrobněji, ale prozatím to na úvod stačí.
Kdybyste byli v Brně, od zítřka do 5. 8. tam mají v Domě umění Rafani retrospektivu, možná i vernisáž zítra večer by mohla být zajímavá. Ach, Brno je ale daleko. Více info zde.
Koukněte na ten dokument a mějte se krásně!
a

6/12/2012

A zase ten Chalupecký...

Není to tak dávno, co Ther čeřil vody svou Wandernde Sternlein, a už tu máme zase další fnalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. Žádné mohutné překvapení se nekoná, Cena dál uhání ve vyjetých šovinistických kolejích, avšak! protentokrát najdeme mezi letošními finalisty alespoň jednu ženu.
Je jí Adéla Babanová, který je už sice něco přes třicet, ale ještě to pořád stíhá, a má rozhodně můj hlas, což určitě znamená mnoho. Ale když loni nedostala tu Cenu 333, tak bych jí to s Chalupeckým vážně přála. Ve videích, kde pracuje s profesionálními herci, si pohrává s myšlenkou nesmrtelnosti umělců a postav, které žijí stále dál pomocí legend a příběhů. Ale zároveň si dělá i docela legraci z uměleckého světa a vůbec ze všeho možnýho. Pěkný video o její tvorbě najdete na Artyčoku.
Jenže zároveň i dost fandim Frantovi s Böhmem, kteří jsou ve finále CJCH už potřetí a Jiří Franta už má teda s věkem dost namále, tak bych jim to hochům přála, ale kresba to měla vždycky těžký. Letošní porotu zaujalo  jejich "obsesivní zaujetí pro hledání kresby v jejích nejrůznějších manifestacích a utajeních" a taky se jim líbila jejich letošní výstava ve Švestce. Taky se mi moc líbila, ale co na tom.
Vladímira Houdka teda neznám, ale mezi finalisty je jediný malíř, aby se neřeklo. Jenže ono se stejně nic neřekne, malíři to maj na Chalupeckym ještě těžší než kreslíři. Vybrán byl pro svůj neomodernismus v malbě, to je fakt důvod. Neomoderní je dneska všechno, i obrazy v Ikee.
Tak abychom to zkrátili, Richard Loskot si hraje se světlem a Jiří Thýn zase s fotografiemi. A u obou je často složitý pochopit, co chtějí divákovi sdělit, ale to asi nikoho netrápí. Mě teda jo, ale to asi porotu taky moc netrápí. Mimochodem, mezi sedmi porotci jsou jenom dvě ženy, tak není pak divu, že to vypadá, jak to vypadá.

a ještě fotečka finalistů, zleva: houdek, loskot, thýn, babanová, franta, böhm


A že nejsou dobrý mladý ženský umělkyně, není pravda. Přesvědčit se o tom můžete na klauzurách na AVU, který začínají tuto sobotu 16 6. a potrvají až do pátku 22. 6. Doporučuji Rónův sochařský ateliér, tam jsou skoro samý ženský a některý věci jsou opravdu povedený, rozhodně to stojí za vidění.
A pak si ještě musíte zajít na Typlta do Městský knihovně, ale o tom zase jindy.
A ještě jsem vám neprozradila, že společná výstava finalistů CJCH bude letos v Brně a vyhlášení v Huse na provázku, to je pěkné, jak je to nepragocentrické... ale tak alespoň se zase podíváme do Brna, nevadí.

Mějte se krásně!
a

6/02/2012

Ve vile

O Winternitzově vile jste určitě už někde četli, píší o ní iDNES, Týden, Český rozhlas, Česká televize a spousta dalších zpravodajských kanálů. Vilu najdete na Smíchově v ulici Na Cihlářce, rozhodně příjemná lokalita, no bydlet tam...nezlobila bych se.

pohled od vchodu

Vilu naplánoval kdo jiný než Adolf Loos, ale pod realizací hledejte spíše jméno Karel Lhota. Narozdíl od Müllerovy vily mi přišla ta Winternitzova víc členitá, víc spletitá (musí se tam hrát skvěle na schovávanou), víc složitá. Raumplan se připomíná jenom ve vstupním atriu, které nabudí dojem veliké vily (takový pocit má člověk i zvenku), ale pak se zapletete do bludiště úzkých schodišť, chodbiček a překvapivě malých pokojů, a už si tak velkopansky nepřipadáte.


vstupní hala







 

Vila byla stavěna v letech 1931-1933, proto odpovídá spíše předválečnému životu, kdy rodina trávila nejvíce času v reprezentativních salonech a do pokojů chodila jenom na noc se vyspat. Proto jsou pokojíky poměrně tmavé a maličké. Inu, majitelé se poměrně nachodí po schodech, ale zřejmě to za to stojí. Už když máte dvě terasy a nádherný výhled na celou Prahu.





Jo, vlastně, málem bych zapomněla. Ve vile probíhá taková výstava současného pseudokunstu. Raději bez komentáře.


Vilu můžete navštívit do středy 6. června (od 12 do 6), doporučuju spíše ve všední den, to tam nebude určitě tolik lidu.
Mějte se hezky!
a