Zacyklené Smečky

Zážitkem dneška byla rozhodně návštěva Galerie Smečky. Přijde mi, že se o týhle galerii moc nemluví, přitom většina jejich výstav vždycky stojí za to. Snažím se na ni tady čas od času upozorňovat, ale nevím, kdo z vás se tam byl opravdu podívat. Web i prostředí ulice Ve smečkách je, pravda, poněkud nepovedené, ale je třeba přiznat, že Pražská plynárenská se může vskutku chlubit úžasnou sbírkou české koláže, kterou se nebojí vystavovat. To taková PPF, která má obdivuhodnou sbírku české fotografie z 20. století, se s vystavováním svých kousků moc nenamáhá.
Každopádně, teď návštěvu galerie určitě nevynechejte. V nevelkém prostoru najdete kolážové cykly od 6 umělců, mezi kterými určitě vynikají jména jako Jiří Kolář, Jan Koblasa, Libor Fára nebo Jan Švankmajer.

Za upozornění stojí Kolářův cyklus 12 ročních období, znázorňující jednotlivé měsíce v roce prostřednictvím různých kolážovaných předmětů. Kromě samotných objektů jsou vystaveny i listy z francouzského kalendáře, pro který Kolář v roce 1982 svá díla vyrobil.

srpen

únor

Kdo navštívil nedávnou Koblasovu retrospektivu, možná si vzpomene na jeho rustikální figury. Jeho osobité koláže se naklánějí trošku k informelu, trošku k art-brutu a trošku vám napoví, že Koblasa je především sochař.

panatomie XI, 1961

Libor Fára je na výstavě reprezentovaný cyklem Relax, který s lehce ironickým názvem potvrzuje Fárův obdiv ke guruovi z přelomu 40. a 50. let, Karlu Teigemu.

relax 1, 1983

relax 8, 1983

Ve spodním patře najdete přírodopisnou lekci od Jan Švankmajera, jehož kolorované lepty s bizár-zvířaty a dalšími kuriozitami potvrzují, že Švankmajer nedával na hodinách biologie ve škole pozor. Anebo taky že má asi rád surrealismus.

z cyklu Přírodopis, 1973

A dál pak je pěkná Hebrejská abeceda od Pavla Holeky a na doplnění ještě ukázka Šandových koláží z posledních let:

Pavel Holeka: Bet/ V uzamčeném domě, z cyklu Hebrejská abeceda, 2004

Michal Šanda: Times, z cyklu Romilly, 1996 ; z cyklu Arcta, 2012

A jako vždy:
Cykly (Jiří Kolář, Jan Koblasa, Jan Švankmajer, Libor Fára, Michal Šanda, Pavel Holeka) v Galerii Smečky (5. 9. - 24. 11. 2012), více info zde.
Reportáž ČT24 tady, rozhovor Karla Oujezdského na Českém rozhlase tu.

Mějte se krásně!
a

Kdo povede GHMP?

Oj, pro kunsthistoriky je to napínavější podívaná než kdejaká aukce- právě probíhá konkurz na nového ředitele Galerie hlavního města Prahy a přihlásili se rozhodně zajímavé osobnosti. Velkými esy v boji o post jsou určitě Marek Pokorný a Rostislav Koryčánek, nemalou šanci má určitě i Karel Srp. Zajímavé ale je, že Karel Srp a pak ještě Simona Vladíková jako jediní nesouhlasili se zveřejněním svých koncepcí na webu magistrátu, návrhy ostatních, jak si představují vedení GHMP, najdete zde.
Celkem pěkné shrnutí, pokud se vám nebude chtít rozklikávat jednotlivé koncepty, najdete na Artalku. Doporučuji.

Hm, a já se nemůžu rozhodnout mezi Markem Pokorným a Rostislavem Koryčánkem, protože oba dokázali instituce jim svěřené (Pokorný byl ředitelem Moravské galerie, Koryčánek je ředitelem Domu umění města Brna) proměnit v živé organismy, které návštěvníky lákaly a těšily. Nejvíc se mi ale líbí koncepce Koryčánkova, protože se nemaže s prostory nevhodnými k vystavování, ale jednoduše by je pronajímal rezidentům, a taky by chtěl postavit budovu novou (historik architektury se ozval, ovšem), a to teda kdyby se konala veřejná architektonická soutěž, to by mě rozhodně bavilo sledovat a (aj!) moderní galerii (a jí odpovídající moderní prostory) potřebuje Praha jako sůl.
A jinak jsem zvědavá, jak to nakonec v říjnu dopadne. S kandidáty to v každým pádě vypadá opravdu dobře, tedy se máme na co těšit.

Tak Koryčánku do toho a mějte se fajn!
a

London One

Na začátek se omlouvám za minulou mystifikaci, Nepraš je v DOXu opravdu až do 1. 10. Tedy máte ještě trochu čas jej zastihnout, ale já jsem vás chtěla lehce popohnat, víte co. Takhle návštěvu galerie posunete zase o týden a výstavu určitě prošvihnete, no znám vás.

Ale teď už k výstavě London Twelve, která probíhá do 23. září v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Má jít o prezentaci současného britského umění. Snahou však není "reprezentovat londýnskou „ uměleckou scénu" jako celek, ani zmapovat její špičku, její autor, britský kurátor Toby Clarke, se zaměřil na subjektivní úhel pohledu a představuje tvorbu umělců, jejichž práce jej zaujaly během posledního roku". Potud text k výstavě- a to už se dostávám ke své kritice výstavy - jedná se bohužel o jediný text, který přímo v galerii naleznete. Jde o pár odstavců, kde se dozvíme, že Toby Clarke je zřejmě zběhlý v současné britské scéně, že obešel letos ateliérů opravdu hodně a že vybral umělce sobě milé. To bylo vše, co jsem se na místě dozvěděla. Kdybych však byla zvědavá pečlivka, vyšmejdila bych, že na stránkách GHMP lze pod matoucím názvem "Brožura k výstavě" nalézt velmi šikovné medailonky umělců, které čtení děl poměrně usnadňují. Pokud se odvážíte jít na výstavu bez ní, dopadnete jako já a z většiny objektů a obrazů si odnesete jedno velké zmatení.
Dobře. Ale nevysvětluje to Clarkův fetišistický zájem o blyštivý pop-art a jiné podivnosti. I když to zřejmě mělo být záměrem, výstava působí dost roztříštěně a často k sobě byla dána díla, která se vzájemně rušila. Jistě, místa není U Zvonu mnoho, ale v takovém případě pak vyberu jenom pár umělců, které kvalitně představím, než toho natláskat co nejvíc.
Překvapila mě přemíra barev a poměrně silné afro-šamanistické motivy. Jinak? Většinu jsem zapomněla.

Některá díla byla poměrně bizardní:

zak ové: návrat do núbie, 2010

Některá byla trošku jako "cože?":

paul housley: občan v říši malby (autoportrét jako picasso II), 2012

Některá sváděla k různým interpretacím:

jonathan baldock: musica, 2011

a některá nesváděla k vůbec žádným interpretacím...

james capper: razící zuby, 2011

A některá díla se HOODNĚ blyštila:

tony heywood a alyson condie: třpyt, 2007

Tedy, pokud se přesto budete chtít ke Zvonu vydat, hlavně si nezapomeňte brožurku, kterou najdete zde, případně si můžete ještě zkouknout rozhovory s umělci Hewem Lockem, Tomem Gallantem, Tony Heywoodem nebo s kurátorem Tobym Clarkem.
Více info k výstavě zde.

A mějte se krásně!
a

Memento

Tak, konec srandy, za chvíli začíná škola, tedy abychom se bez okolků vrhli rovnou na naše starý dobrý uměnovědný plky. Plánovala jsem vám sem hodit spoustu užitečných informací o zlatých petrohradských štucích nebo o opožděných estonských zátiších (šerosvitnej claeszovskej humr s citronem z roku 1925, ha ha), ale není čas, tak alespoň stručná ukázka:

 Oj, a nesmím zapomenout na současný estonský kunst z Kumu v Tallinnu:

parádní ukázka self-šmíringu

No, každopádně s tím časem to myslím docela vážně, protože cílem následujícího příspěvku je výstražné memento dvou výstav, jež končí tuto neděli 16. září a které byste si rozhodně neměli nechat utéct.
Je to trapný, ale nejedná se o žádný inovativní instituce, jednou je DOX a tou druhou Rudolfinum.
Avšak! Karel Nepraš je legenda a DOXu se podařilo uspořádat její důstojnou retrospektivu, která sice vypadá, že je nekonečná, ale když se vám pak podaří chytit linii Neprašova vývoje, utíká to rychle. Kromě klasických roboticko-šlachovitých figur a černobílých kreseb, kde je nejvíc patrná tragikomičnost Neprašova projevu, stojí určitě za vidění krátká videa z Národního filmového ústavu. Videozáznamy jsou totiž jinak dost těžko k sehnání, proto na ně upozorňuji.
Rudolfinum mám ještě v docela čerstvé paměti a musím říct, že mě výstava Tváře dost potěšila. U výstavy videoartu je vždycky problém v tom, jaká vybrat videa, aby návštěvník nemusel v galerii strávit celý den, a přesto vstřebal co nejvíc materiálu. U většiny videí v Rudolfinu však nemusíte vydržet celou jejich délku, někdy stačí jen zachytit základní vizuální dojem, jako třeba u umělců Nam June Paika, Billa Violy či Nana Hoovera. A u těch ostatních se můžete rozvalit pohodlně do fatboyů a nechat se unášet rozličnými pohledy na médium lidské tváře. Jediný, co mě lehce zaráželo, byl všudypřítomný krok kustodek, které jsou nepochopitelně v každé místnosti a pořád vám krosí cestu. Chápu to u obrazů nebo u soch, ale u videoartu si můžu do kabelky maximálně tak nacpat starou stotunovou obrazovku, tak nevim. Trocha klidu by neškodila.

Takže, všechno užitečné tu:
Karel Nepraš v DOXu (do 16. 9.)
Tváře v Rudolfinu (také do 16. 9.)

a mějte se krásně!
a