Vládcovské koleno

V úterý 24. 4. bude přednášet (v rámcí cyklu přednášek pro veřejnost Umění včera, dnes a zítra) na VŠUP Ivan Foletti o raně (je to opravdu raně, a ne ranně, ach ach) křesťanské ikonografii, konkrétně o tom, jak vyobrazení Krista přebralo některé prvky z antické císařské propagace.
Takové přebírání ikonografických prvků souvisí s tzv. Gestaltpsychologií, nebo-li s tvarovou psychologií, která kromě několika dalších chytrých tezí, hovoří i tom, jak jsou lidé po dlouhá léta zvyklí na určité zaběhané symboly, které jsou všeobecně platné, i když je nositelem takového symbolu pokaždé někdo úplně odlišný. Tedy když se raní křesťané rozhodli, že si katakomby vymalují postavičkami Krista, neznali žádnou jinou ikonografii, než právě řeckou a římskou. Proto můžeme najít mozaiku Krista s koňmi, který se nápadně podobá řecké personifikaci Slunce bohu Heliosovi.

bůh helios v athénském chrámu

kristus jako helios v nekropoli chrámu sv. petra ve vatikánu

Anebo když měl být Kristus vyobrazen ve velmi vážené a respektované póze, byl zvolen sedící typus s jedním zvýrazněným kolenem- odbornou terminologií profesora Royta se takové koleno nazývá vládcovské. Dole vidíme příklad takového pěkného kolena, plus je zde Kristus vyobrazen jako správný antický filosof, pěkné. A ještě trošku vypadá jako žena, ale to má zase úplně jiné odůvodnění a je jich spousta.

sedící kristus na sarkofágu z Ravenny, 5. století

sedící římský zeus z 1. století

 Takových podobností je opravdu mnoho, křesťaní kopírovali antiku nejen v malířství, ale také v sochařství nebo v architektuře (třeba taková románská katedrála vychází v mnohém z raně křesťanských bazilik, které zase vychází v mnohém z římských tržních a soudních budov, anebo jsou s nimi úplně totožné, protože staré římské budovy velmi dobře posloužili raným křesťanům k jejich potřebě shromažďování).
Kdyby to někoho zajímalo ještě víc, Royt vždycky mluvil o nějaké knize "Kristus jako chameleon", o které jsem nikdy nenašla, že vůbec existuje, ale každopádně tématem se zabývá prof. Mathews v knize "The Clash of Gods: A Reinterpretation of Early Christian Art".
Tohle téma mi přišlo vždycky nesmírně zajímavé, takže věřím, že i přednáška Ivana Folettiho bude nesmírně zajímavá. Možná si ho ještě někteří pamatují z přednášky na gymnáziu, já jsem tenkrát raně křesťanskému umění a dějinám umění naprosto propadla, o to víc mě mrzi, že ji v úterý neuslyšim, ale rozhodně doporučuji!

Ještě odkaz: tu...
a mějte se krásně!
a

Země hlav

Galerie Smečky hostí až do 17. července partu podivných skřítků, kteří poklidně spí ve skleněných vitrínách, vypadají, že už toho něco zažili, a navíc mají jenom hlavy. V podivném tichu a v lehkém závanu dřevotřísky vystavuje František Skála své obyvatele Země hlav a vůbec to nevadí, že vám tak trošku chybí kontakt s exponáty. Když se přiblížíte úplně blízko k bedničce se zvětšovací čočkou, cítíte, že vyrušujete něco, co byste měli radši nechat spát. Velmi, velmi zblízka jsou to skřítci dosti oškliví, děsiví, ale neskutečně přitažliví. A když se vzdálíte, vypadají docela směšně. Hmm, nevím, jak dlouho jsem v tý galerii byla, ale vážně mě to nesmírně bavilo. Menší ochutnávku vám sem přikládám, ale běžte se do galerii v ulici Ve Smečkách podívat, je jich tam celá armáda.

František Skála: Země hlav v Galerii Smečky (18. 4. - 17. 7. 2012)

Bez popisek ani kuře nehrabe

Galerie Václava Špály byla vyklizena po minulé výstavě šílené "Bude konec světa" komise a dostal zde prostor Jan Merta, jehož Liberec bylo možné vidět loni na podzim v Topičově saloně. Na bílých stěnách ve Špálovce vystavuje v příjemné nepřehuštěné atmosféře svá rozměrná plátna, která vyobrazují "skličující banalitu" a jež sjednocuje "Mertův usebraný a výtvarně bohatý i vycizelovaný projev" (Jiří Přibáň: Obrazy české postmoderny). Na jednu stranu klidné portréty, na druhou stranu zneklidňující abstrahované postavy, které nemůžeme prohlédnout. Cítíme jejich přítomnost, ale podoba vnitřního dialogu umělce se sebou samým nám z pochopitelných důvodů uniká. Je to jenom škoda. V Topičově saloně byly k některým obrazům vysvětlující popisky, které čtení obrazu výrazně pomohly. S tím se ale v Špálovce nesetkáme. Tak si alespoň můžeme významy domýšlet a vymýšlet.

jan merta: adriena

Kdo zná prostory galerie Jiřího Švestky, může ho nová výstava vcelku pobavit. Nebo alespoň mě bavila hodně. Jiří Franta a David Böhm pozměnili její prostory k obrazu svému, a vznikl tak rozsáhlý labyrint, který si můžete procházet pořád dokola a hledat v jejich kresbách vlastní asociace a bavit se nenápadnými nápady a jejich skvělými videy, kde si pohrávají s automatickou kresbou a kreslení si všemožně znesnadňují- buď visí ve vzduchu nebo se vzájemně omezují s dalšími umělci (viz poslední video na výstavě). Švestku rozhodně doporučuju, nudit se nebudete. Akorát zde platí to samé co u Špálovky. Popisky sice nejsou nijak esteticky krásné, chápu, ale usnadní orientaci a pomůžou pochopení děl. Kdybych neznala jejich performance z dřívějška, byla bych u většiny docela nametená, ale tak třeba to nechává diváka, aby si hledal smysl videí sám, třeba. Kdo ví.

Jan Merta: Mým pražanům k šedesátinám v Galerii Václava Špály (15. 3. - 29. 4. 2012)
Franta a Böhm: Echolog v Jiří Švestka Gallery (4. 4. - 5. 5. 2012)

a

Nešikovná Národní galerie

Národní galerie má na programu výstav samozřejmě víc, ale zaměřím se teď na dvě- Ostrovy odporu ve Veletržním paláci a Rembrandt & Co ve Šternberském paláci. U obou dvou jde o zajímavé a všimnutíhodné kurátorské projekty, které ale Národní galerie trošku zpackala.

Govert Flinck: Rembrandt jako pastýř, 1636

Rembrandt & Co je skvělá a dlouho připravovaná výstava. Opravdu. Po spoustě let se k nám dostala výstava odpovídající postmoderní teorii umění, která na Západě kraluje už více než 40 let, ale k nám se dostává jen pomalu. U nás pořád boduje Vídeň a tradiční pohled na dějiny umění jako na dějiny uměleckých stylů a klade se důraz hlavně na chronologizaci vývoje. Kdežto jinde se už od 60. let dívá na umění jako na výsledek dobového společenského klima, už dávno se neřeší jen ikonografické významy, ale hlavně kontext doby a života umělce. V čem tedy spočívá ona revolučnost (quazi)Rembrandta ve Šternberském paláci? 

Především se zde nedívá na zátiší ovoce jako na symboliku uvadajícího života nebo čehosi jiného, ale jako na výplod dobové poptávky a celospolečenské nálady. K tomu patří i záběry všedního dne, to vše se malovalo prostě proto, protože na to lidé měli peníze a protože si takový obrázek chtěli doma vystavit, jednoduše řečeno. Doprovodný text přímo na výstavě vám to všechno pěkně vysvětlí. Výstava je jinak celkem klasická, ale ještě je třeba dodat, že se zde také podařilo vůbec poprvé dostat dohromady některé obrazy, které k sobě patří, ale nikdy spolu vystavované nebyly. To, že je celý výstava v barvách ING a že Rembrandt & Co je dost hloupý a marketingový název už ani rozebírat nemusím. Kdyby se to jmenovala jednoduše Holandská malba 17. století, ušetřila by si výstava spoustu posměchu.

horní patro

 Ostrovy odporu ve Veletržním paláci mají taky trošku problém s názvem. Podobně jako u Rembrandta jde o skvělý kurátorský koncept, který trošku hatí zdánlivě nepatrná maličkost- název výstavy. Pokud očekáváte zmapování situace v letech 1985-2012, můžete být lehce zklamáni. Jde spíše o subjektivní výběr manželů Ševčíkových, kteří jako respektovaní teoretici umění dostali možnost vystavit svůj projekt ve Veletržním paláci (kdo by odolal), jenže ono by se to hodilo spíš do DOXu. Výstavu můžeme rozdělit na dvě části- starší a současné umění. Starší umění (80. a 1. polovina 90. let) najdeme v mezzaninu, jde spíše o klasické pojetí, taková klidná startovací plocha, než se vydáte nahoru do prvního patra. Tam najdete současné umění, které chaotičností svého uspořádání má korespondovat s pocitem, jež většinou ze současného umění máme. Malíř Jiří David byl v Lidovkách trochu naštvaný, že ti nahoře si své uspořádání mohli připravit sami (spolu s kurátorkou Edith Jeřábkovou), kdežto staříci dole byli uspořádáni kurátory, ale přiznejme si to, 80. léta už jsou dějiny, už se o nich píší statě a knihy, ti už moc se svými díly nepohnou. 

A jak je to s těmi Ostrovy? Žádné ostrovy, ani žádný odpor nečekejte. Název je pouhou poctou Václavu Bělohradskému. Že je to název tedy trošku zavádějící a disfunkční? Asi se to už v Národní galerii stává tradicí, nu, začněme si zvykat. A přitom by stačilo výstavu nazvat Výběr manželů Ševčíkových z let 1985-2012 a měli bychom po problémech, no jo.

Dnešní příspěvek vznikl na základě diskuze na semináři Kurátorská studia. Výstavy doporučuji k navštívení, určitě třeba to horní patro ve Veletržáku je, myslím, skvěle a trefně pojato.

Rembrandt & Co.: Příběhy umění ve století blahobytu ve Šternberském paláci (10.02.2012 - 27.05.2012)

Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985-2012 (9.03.2012 - 1.07.201)

A mějte se hezky,

a