Kuuuupte si Bráázdu!

V galerii 5. patro najdete ještě týden po Novém roku oleje a grafiky Pavla Brázdy. I když občas jsou jeho satiry celkem trefné a některé postavy zase upřímné (musím se přiznat, že jsem se párkrát docela zasmála), celý koncept výstavy mě lehce zklamal. O motivy ale nejde, ty jsou výborné.Obrazy jsou však vystavené všude po stěnách, je jich tam přespříliš, a navíc ještě nevypadají kdovíjak kvalitně. Jsou to spíš takové olejové tisky (Brázda je tvoří pomocí počítače a pak je nějak tiskne nebo co, už takhle pracuje léta), bez jakýchkoliv osobních doteků, linie jsou rozmazané a někdy se i motivy párkrát opakují v různých barvách. Spíš jsem si připadala jak ve staré Akademii, kde se prodávalo zboží a bylo vyvěšeno všude, kam se vešlo. Brázda samozřejmě zná svou cenu, a tak tvoří jako o překot, jedno dílo za druhým. Pak už si ale návštěvník připadá v galerii víc jako v obchodě než ve výstavní síni.

slunečná žena, 2011, digitální tisk

PAVEL BRÁZDA- Pokračování lidské komedie v galerii 5. patro (do 7. 1. 2012)

Na Šimotovou i v lednu

Prinz Prager Gallery prodlužuje dobu výstavy Paralelní linie až do 15. 1. 2012.
Běžte se tam podívat. Opravdu.

uliční(k) umění

Před pár hodinama byl v Národní galerii vyhlášen laureát Ceny NG 333 (lidovky.cz). Stal se jím malíř Jakub Matuška, mezi drsnejma hochama ulice se mu říká Masker. Vzpomněla jsem si na loňské vyhlašování Ceny Jindřicha Chalupeckého, kdy se Matuškovi už skoro dopředu leštil pomyslný trůn prvního místa, ale ouha, nic nového pod sluncem výtvarným, zase vyhrál konceptuál (poslední výtvarník-malíř, který vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého, byl Martin Mainer v roce 1993). Tak je to vlastně takové zadostiučinění Matuškovi a vůbec všem milovníkům umění, protože mi letošní vybraní finalisté konečně po tolika marných letech Ceny 333 přišli aktuální a zajímaví. No, sice jsem spíš než streetartu fandila Adéle Babanový a jejím videoprojekcím, ale což.
A co říkáte na Matušku vy? Může se stát streetart plnohodnotnou odvětví výtvarného umění jako videoart? Líbí se vám Matuškovy malby? A jezdí rád Knížák na chalupu?

matuškův vítězný obraz Porn Bloopers

Z bláta do louže

Besser končí, jak již asi mnozí víte, ale co se kultury týče, svítá opravdu na lepší časy?
Celkem trefný článek najdete zde na Artalku. No, Hanákovou neznám, ale vypadá na mě moc úřednicky a jako jednu z svých hlavních priorit kandidátky na post ministryně kultury uvádí, že kultuře chybí větší přátelství. Rozhovor s ní zde. Skoro až mě dojala k slzám, ale asi ne úplně takovým způsobem, jak to zamýšlela. No, počkáme si. Počkáme.

A teď zase trošku z jinýho soudku. O dokumentárním cyklu proStory jsem tady už jednou psala, ale přesto na něj ještě jednou upozorním. Protože mě začínají některé díly čím dál tím víc bavit. V podání některých režisérů se sice nedozvíme, kdy přesně byla stavba postavena a kolik cihel bylo použito, ale dozvíme se, jak probíhá soužití s novými majiteli domů, jak probíhají spory mezi architekty a investory a vůbec to není nuda. Obzvlášť když se jedná o velikány české současné architektury.
Celkem hutný je díl o Fránkovi a o jeho kostelech v Litomyšli a v Černošicích. Fránkovy stavby jsou nesmírně zajímavé, ale pan architekt je prostě PAN architekt. V duchu betonu zde.
Martin Rajniš vypadá sympatičtěji, než jsem si ho představovala. Je to ale občas podobně tvrdohlavý morous jako ostatní. Ale tak nějak jsem začala díky tomu dokumentu chápat ty jeho dřevěné stavby. Martin Rajniš- Huť architektury.
A Pleskot mě nedávno na jedný přednášce velmi příjemně překvapil svými teoriemi o architektuře, ale jeho nesmlouvavost a nepřizpůsobivost vůči uživatelům jeho staveb to celkem zazdila. No, mrkněte na to sami. Otevřený vesmír banky.

A mějte se hezky!

gallery, die Galerie, galerie

Občas je to legrace vidět ty pseudoanglické snaživé názvy jako "Jiří Švestka Gallery" nebo "Fotograf Gallery", občas mě to ale spíš štve jako třeba název "Prinz Prager Gallery".
Co na tom, že mají divný název, výstavy tam probíhají slušné. Galerii najdete kousek od DOXu, je třeba ji trošku hledat. Ale najít se ji vyplatí, protože prostory jsou to celkem malé a když vás nebude otravovat všudypřítomná hypervzorná kustodka, tak si výstavu můžete i v klidu a v tichu užít. Což se hodí právě teď, kdy tam najdete díla Adrieny Šimotové a Josefa Bolfa. Trochu jsem se bála, že mi bude Bolf kazit mé oblíbené křehké papírové šimotky (rozuměj jemně barevné, jen v náznaku znázorněné, skrčené postavy), ale nakonec se stačí vlastně jenom na ta depresivní černočerná a vyteklá plátna od Bolfa nedívat. Možná byl smysl výstavy propojit oba umělce, pro mě je ale Šimotová tak silná a individuální osobnost, že ji s nikým propojovat ani nechci. Takže tak. Vcelku je to vlastně trošku smutná výstava, ale pořád mám pocit, že v díle Adrieny Šimotové je větší naděje, menší zatracení než u Bolfa. Možná je to v tom jemném světle, která z jejích papírových skic vychází, možná je to v barevnosti, možná je prostě jenom lidštější.