2/27/2011

Brno

Wannieck Gallery











Česká malba generace 80. let nemohla být vystavena v lepším prostoru. Velmi povedeně zrekonstruovaná tovární hala nabízí takové autory, jako je třeba Vladimír Merta, Jiří David, Vladimír Kokolia, Tomáš Císařovský, Daniel Balabán a mnoho dalších, přesně tak, jak je to nejlepší. Nevsazuje jejich obrazy do žádného zbytečného kontextu, nechává je promlouvat samy za sebe. Protože ačkoliv tyto umělce spojuje stejná doba, každý ovlivněn něčím jiným tvoří úplně odlišně a pokládá odlišné otázky.










Kamil Lhoták v Moravské galerii



"Tato výstava je etudou na téma "paralelního světa", jež svým dílem zkoumal i vytvářel Kamil Lhoták, od jehož smrti uplynulo v říjnu 2010 dvacet let. Projekt se vrací k významnému - a stále nedoceněnému - malíři, který se ztracenou důvěrnost lidské vzájemnosti pokusil divákovi zprostředkovat návratem k věcem kolem nás. Lhotákovu "útěchu z techniky", jejíž nejsilnější příklady pocházejí z období druhé světové války, nejistot konce čtyřicátých a temna padesátých let, představujeme tak trochu jako kompenzační bdělý sen, jehož smyslem je udržet ve hře lidskou důstojnost a naději. Podtitul výstavy odkazuje k žánru filozofické rozpravy ukotvenému v římské tradici Senekou a naplno realizovanému Boëthiem, aby se v českém prostředí příznačně naplnil u Emanuela Rádia na prahu druhé světové války, a chce poukázat na terapeutický moment Lhotákovy tvorby, která v době kataklyzmat a zneužití civilizačního pokroku tematizuje stále působivé kouzlo raných technických vymožeností a splněného snu o létání a pohybu bez námahy. Vyprávěním o věcech či dopravních prostředcích dílo Kamila Lhotáka vypovídá o útěše jako bytostné potřebě člověka, který ví o svém smutku a ztracenosti ve světě. Mnohé kolem nás i v nás se od dob umělcova zrání změnilo. Technika i smutek zůstaly. Jenom potřebnou útěchu nahradil spektákl." (doprovodný text na výstavě)
Výstava to byla akorát dlouhá, mile doplněná hmotnými motivy z Lhotákových obrazů, no a taky prostě Kamil Lhoták, že jo...









Ještě "novinky" z brněnského veřejného prostoru, posuďte sami...

Mozart před Redutou od Kurta Gebauera
Spravedlnost na Moravském nám. od Mariuse Kotrby
A jak to vypadá, když je o kulturní dědictví dobře postaráno...
funkcionalistická kavárna Era z roku 1928 v rekonstrukci
...a když ne...
hotel Avion od Bohuslava Fuchse z r. 1928
Z Prahy do Brna to je sice kus cesty, ale určitě to stojí za to, takže kdybyste náhodou neměli o víkendu co dělat, tak neváhejte a jeďte.
Mějte se hezky!

2/23/2011

fotografie stokrát jinak

Takže. Moc toho není, co bych vám pověděla. Nikde se nic moc neděje.
Ale hledala jsem dneska architektonický ročenky v NTK, která nejen že je prostě dokonalá, ale je tam taky spoustu spoustu míst k sezení a k povalování se, a to oceňuju snad úplně nejvíc. Když hledám poblíž Staroměstský nějaký místo, kam bych si sedla a četla si, nechce se mi platit v kavárně a venku je zima, zbývá akorát divná studovna Městský knihovny, v Klementinu si zase nesmíte vzít s sebou věci a je to nadlidský úkol najít tam ve studovně volnou zásuvku, na FF tam v knihovně zase všichni strašně potichu studujou, to mě dost frustruje. Ale NTK má všechno, co mi v centru chybí. A hlavně to bylo jediný místo, kde jsem konečně ty zatracený ročenky našla.
Vlastně jsem chtěla ale napsat o tom, že jak jsem byla v NTK, tak jsem si řekla, že se půjdu mrknout do toho opěvovaného zázraku od Šrámkový. A nová budova fakulty architektury je opravdu zevnitř lepší než zvenku. Všude samozřejmě beton, protože to teď letí. K tomu ty červený dlaždičky, to mě trochu rušilo. Ale jinak je to krásně prostorná a světlá budova (mně by možná vadilo, kdyby mi každý, kdo projde okolo ateliéru, viděl pod ruku, ale to asi záleží), která když se víc zabydlí a ošmatá, tak to půjde. Přednáškový místnosti jsou taky funkční a vysoký a pohodlný a výhled z horních oken je opravdu úžasný. Trošku mě teda rozesmívají ty barevný detaily (jako koše a přednáškový místnosti zvnějšku), ale jinak jakože dobrý. A strašně moc výtahů...a jezdí rychle a jsou veliký...jojo, jako nezlobila bych se mít je taky...
Ale úplně původně jsem chtěla poreferovat o dvou výstavách, tak abych nevybočila z tématu, které jsem dala do nadpisu. A to Mutující médium v Rudolfinu a Martin Parr v DOXu. Obojí vřele doporučuji.

martin parr

martin parr
 Martin Parr je představitelem fotografického dokumentu, který dokáže skvěle podat. Fotí střední třídu, kterou s patrnou ironií předvádí na velkých křiklavě barevných fotografiích. Zdá se vám, že toto téma tady už bylo mnohokrát, ale Parr je něčím zvláštně ojedinělý. Jeho fotografie jsou veliké, ošklivé a jedovaté. Působí až fauvisticky, že snad máte i pocit, že to není realita. Martin Parr se velmi obratně houpe na hranici fotografického dokumentu a umělecké fotografie a vychází mu to. Pokud se půjdete do DOXu podívat, nezapomeňte i na Jiřího Kovandu, který spolu s Ninou Beier a Marií Lund připravil milou instalaci na třech podlažích, která je hravá, přemýšlivá, prostě čistě konceptuální.
A poslední věc. Mutující médium je velmi zajímavá výstava, kde se můžete ptát, kam až se vydala fotografie za poslednich dvacet let. Jestli je to stále fotografie jako samostatný druh umění nebo je to už jen pouhá technická forma výtvarného umění. Čekala jsem akorát trošku víc jmen, v zásadě se tam opakují stále ti samí umělci, což je možná škoda,ale možná je tak ten vývoj stručněji a komplexněji podán divákovi.
Mějte se krásně!


pavel baňka: autoportrét z první třídy, 1996

Mutující médium v Rudolfinu (10. 2. - 1. 5. 2011)
Jiří Kovanda, Nine Beier, Marie Lund (do 28 3. 2011) a Martin Parr (do 16. 5. 2011) v DOXu

2/12/2011

NEPŘEHLÉDNĚTE


TOTO ÚTERÝ 15. 2. proběhne v rámci výstavy P. Rada- Paráda v Umělecko-průmyslovém muzeu přednáška Pavla Karouse VETŘELCI A VOLAVKY. Od 17 hod.
Vetřelci a volavky je název celého projektu, který inicioval právě Pavel Karous. Jeho cílem je zmapování všech plastik ve veřejném prostoru, které vznikaly v průběhu 70. a 80. let, a upozornění společnosti na tento ojedinělý fenomén. Tyto sochy mají lidé často spojeny s šedivými socialistickými sídlištěmi, nevěnují jim téměř žádnou pozornost a často dochází i k jejich ničení a odstraňování. A přitom se nejedná pokaždé o "národ probouzející" dělníky a kolchoznice v oslavném postoji, ale i o umělecky velmi kvalitní díla z rukou českých významných sochařů. Namátkou třeba Kurt Gebauer, Eva Kmentová, Stanislav Kolíbal a Jiří Novák.
Projekt Pavla Karouse mě opravdu neskutečně nadchnul, přednáška se mi taky moc líbila, takže vřele doporučuji.
Stránky projektu, najdete zde.
Tady se můžete podívat na půlhodinový dokument Pavla Karouse. A tady na dokument České televize.

2/10/2011

zapište si do diáře

Od zítřka poběží v Galerii Jaroslava Fragnera nová výstava japonského architektonického studia Bow-Wow. V rámci doprovodného programu pak můžete navštívit třeba přednášku Osamu Okamury o současné japonské architektonické scéně nebo si 30. března zajít do Světozoru na Filmový večer na téma současná japonská architektura, hmm. Na tu výstavu jsem docela zvědavá, Bow-Wow neznám, ale mám třeba hrozně ráda japon. arch. studio SANAA, kteří ostatně loni dostali Pritzkerovu cenu, jsou skvělí.
Dále bude určitě dobrá výstava Karla Malicha v Galerii Zdeněk Sklenář, jehož minimalistické drátěné plastiky vytváří tichý a kouzelný prostor; vystaveny jsou jeho nejsoučasnější práce. O jeho silné a kontemplativní tvorbě svědčí třeba to, že byl spolu s Václavem Cíglerem poveřen vnitřní výzdobou pro nový kostel Církve bratrské od Zdeňka Fránka (slavnostní otevření 4. 12. 2010), která se stejně jako kostel velmi povedla.
A nakonec ještě pozvánka na Martina Nytru do Domu U Zlatého prstenu. Takové mladé a zajímavé umění. Jenom jedna místnost a zadarmo, to by šlo, ne?






Sečteno podtrženo:
Bow-Wow: House Behaviorology v GJF (11. 2. - 4. 4. 2011)
Karel Malich: Malich 2010 v Galerii Zdeněk Sklenář (21. 1. -12. 3. 2011)
Martin Nytra v Domě U Zlatého prstenu (20. 1. - 20. 2. 2011)

Méně výstav a více umění

Je to dost šílený, kolik výstav se v Praze každý měsíc odehrává. Teď jsem koukala na přehled v časopise Art & Antiques a vzpomněla jsem si na článek, který dal tomuto blogu název: "Méně výstav a více umění!" od Josefa Čapka z roku 1922. A protože je ta esej celkem příhodná, rozhodla jsem se vám ji sem přepsat. Stojí za to.


     "Umění je nemnoho, ale mělo by ho býti mnohdy ještě méně. Mělo by býti méně výstav; střídá se jich v Praze tolik, že pro spoustu obrázků už není viděti umění. Brno si na takový nadbytek jistě nemůže naříkati, ale Praha měla nyní výstav mnohem více, než bylo prospěšno.
     Kdo pročítá výstavní referáty z Prahy, ten nepochybně se již na výčtu jmen vystavovatelů přesvědčil, co nicotných výstav přijde na jednu významnou. Jistě, není v Praze zrovna přebytek pěkných výstavních místností, ale je tu výstavních sálů přece jen tolik, že vyžadují si hodně mnoho výtvarnické produkce. Jsou sály v Obecním domě, místnosti ve sněmovně, kde střídají se nyní výstavy v rychlejším tempu třínedělním, je tu „Mánesova síň“ ve vodičkově ulici, kde původně proponovány byly dokonce výstavy čtrnáctidenní, je tu Salon Topičův a Rubešův, Umělecko-průmyslové museum, výstavní sály v Havlíčkových sadech, ba někdy je vystavováno i v místnostech hotelových, v ateliérech a v aukčních síních. Spotřeba obrazů a soch je tedy po této stránce velmi veliká, a přitom výstav opravdu dobrá je vzácnou událostí.
     Jsem dalek myšlenky, že by se snad měla výtvarné produkci jakkoliv omeziti cesta k veřejnosti. Veřejnost je svou povahou hodně netečná, umění si všímá málo a, jak víme, musí býti k zájmu o umění tuze často burcována a přímo nucena velikým voláním, stesky i prosbami. Zvláště mladým umělcům bývá těžko proraziti a dosáhnouti zájmu, který by pro ně znamenal aspoň povzbuzení a oporu morální. Bilance výstav tohoto roku však ukazuje, že většina nových jmen, jež se objevila na těch různých výstavách, neznamenala naprosto žádný cenný přínos umění. Nechci vypočítávati jména, neboť nemíním nikoho cejchovati na špatnou a zbytečnou hodnotu; vím ,že to bolí. Pravdou však je, že dříve, když bývalo výstav méně, bylo v nich více těch dobrých. Znamenaly především již mnoho po stránce výchovné; obecenstvo se učilo dívati se na dobré věci, jež mu byly podávány s vážným úmyslem. Špatné a bezvýznamné zboží svezlo se pak naráz ve větších uměleckých jarmarcích, a nevylézalo na světlo boží každé tři neděle, jako je tomu teď.
     Následky tohoto nevalného výstavního nadbytku budou nedobré. Obecenstvo nezískalo nikterak stykem s touto nízkou úrovní a je přesyceno ustavičnými výstavami, jež ostatně není schopno zkonzumovati. Skoro až paradoxní na této výstavní horečce je to, že z velké části je toto přehojné vystavování marné a zbytečné, neboť nikterak nesplňuje očekávaných prospěchů. Jako divadelní konjunktura není již skvělá, i zájem o knihu poklesá, tak vykazuje dnes i trh ve výtvarnickém zboží ohromné poklesnutí." (…)

Co si myslíte vy? Souhlasíte s názory Josefa Čapka? Nebo je podle vás lepší, když se koná více různých výstav, aby si každý našel něco pro sebe? Dokážeme my diváci vůbec posoudit, co je špatné a co dobré umění, co stojí za navštívení a co ne?

2/08/2011

videoartu není nikdy dost

Nevím, jak moc vás ten videoart chytl, ale mě to nějak začalo bavit, tak ještě pár zajímavostí přidávám.
Videoart totiž volně vychází z uměleckého filmu, jeho kořeny tak sahají až do 20. a 30. let minulého století, kdy vznikaly největší perly kinematografie- a to avantgardní filmy. Již někdy v roce 1911 přednáší filmový kritik Riccioto Canudo přednášku na téma "Film jako sedmé umění", z které se později vyklube hotový manifest. Film je povýšen mezi umění, dokonce je označován za vrchol umění, jelikož je vlastně syntézou různých druhů umění. O filmu se mluví jako o způsobu uchopování lidské existence, je třeba však zobrazovat skutečnost, ne příběhy. Dnes můžou proto staré snímky vypadat dost nudně a nezajímavě, jedná se především o vizuální zážitek, kde jsou důležité tři body: dekorace, rytmus a maska. Krásnou ukázkou může být krátký tzv. "psychologicko-impresionistický" film Germaine Dulac a Louise Delluca Španělský tanec z roku 1919.


Dostáváme se tak vlastně zpátky k videoartu, kdy ne vždy hraje příběh hlavní roli. Často jde o čistou vizualitu, o poetický aspekt nazírání věcí a lidí ve filmu, o "cinéma pur".
Těch starých filmů,  je na youtube mraky, chtěla bych hlavně upozornit na jména jako Hans Richter (Inflace, 1928), V. Eggelink (Symphonie Diagonale, 1921), Fernand Léger (Mechanický balet, 1924) a ještě vám sem dám Marcela Duchampa: Anémic Cinema, 1926.


A na konec si dáme to úplně nejsoučasnější z nejsoučasnějšího- letošní Transmediale v Berlíně, videa od Reynolda Reynoldse: zde, ten je vážně skvělej. A tenhle chlápek se mi moc líbí, už to není moc videoart, ale co. Ale prý to není moc zdravý, tak to radši nezkoušejte. Ale nevim, co neni zdravý... být hustej chlápek hrající na televize nebo ta přemíra statický elektřiny?


2/07/2011

k poslechu



Tak ráda vám sem dávám odkazy na různé archivy, abych nebyla sama, kdo u toho tráví čas a neučí se. Archiv pořadu Bourání Rádia Wave s Adamem Gebrianem. Doporučuju. Fakt.
A ještě tohle je docela legrace: NTK tak trochu jinak.
A kam jít na výstavu? Zkuste Martina Nytru v Domě U Zlatého prstenu nebo Jiří Kovanda je, myslím, v DOXu. V Praze je to teď docela bída, ale třeba v Chebu vystavuje Jiří Novák a Jiří Kovanda, v Oblastní galerii v Liberci právě probíhá výstava SIALu, o Brnu ani nemluvě, no.

2/05/2011

videoumění

Pro výtvarné umění platí jedno pravidlo: Je vždycky lepší zažít jej naživo.
Obrazy, sochy a budovy je vždycky lepší vidět na vlastní oči než na fotkách. Kdyby to v galeriích šlo, je vždycky lepší si na sochy šáhnout, cítit jejich materiál. Budovu je lepší zažít v plném chodu, abyste pochopili její funčnost. A tak dále.
S příchodem nových médií však toto pravidlo padá. Reprodukovaná fotografie je stejně dobrá jako originál, videoart se nemění podle prostoru, kde jej vidíme.
Ale nemyslím si, že by nové možnosti prezentace umění nahradily ty staré, jak se asi očekávalo. Třeba videoart podle mě nedostává tolik prostoru v galeriích, kolik by možná měl. Na Artyčoku najdete celkem slušnou databázi především českých videí.
Co si myslíte vy? Je pro vás videoart plnohodnotnou součástí výtvarného umění? Mělo by být v Praze víc výstav videoartu? Často se setkávám s názorem, že na výstavě video dlouhé 10 minut jenom obtěžuje. I já mám občas problémy soustředit na ně svoji pozornost a většinou to nejsou videa, která si z výstavy pamatuju. Výstava složená z několika i třeba půlhodinových videí, která navíc musíte shlédnout celá, abyste je pochopili, asi nevypadá moc lákavě. A přesto je to videoart, který v loňské soutěži Start Point vyhrál první místo.
Koukněte se na ten Artyčok. Ne každé video je dobré, ale některá stojí za to. Ostatně zde platí to samé jako u jiných výtvarných děl: ne všechno, co je označeno za umění, je opravdu umělecky hodnotné.

Když není co vystavovat...

...a pan kurátor má psavou chvilku...
Z doprovodného textu k výstavě v Městské knihovně: ,,Díla jsou vybrána na základě kurátorsky stanoveného referenčního klíče. Tím je důraz na oproštěnost a redukci formy a zaměření na základní nebo jednoduché obrazové a prostorové formy. V každém takovémto FUNDAMENTU je odhalován obsahový SEDIMENT, něco, co zde uvízlo, a co má svou proměnnou platnost ve sdělování nějaké situace (prostorové, obsahové, vztahové, funkční, významové ad.). Paralelně jsou sledovány tyto výrazové formy také v momentech transformace, přerodu vlastní vnitřní struktury. (...) Z pomyslné nekonečné množiny instalačních možností a kombinací bylo vybráno pět. V jejich stanovení je přítomný princip náhody a otisk spontánní intuice, které se ale ihned mění v závazný prvek celé výstavní struktury. Pět oddílů je dáno vždy odlišným kódem určujícím následný výběr příbuzných děl a separaci blízkých konstitutivních znaků. V těchto „lagunách“ nejde tedy o témata, ale o zachycení otevřených procesů a způsobů tematizace vybraných skupin vizuálních děl povstávajících z jejich vzájemných vztahů a vazeb."
Výstava Fundamenty a sedimenty v Městské knihovně (2. 2. - 1. 5. 2011)

Jaromír Novotný: Místo III, 2004

Markéta Hlinovská: Schovaná, 2008

Petr Písařík: Bratři v triku, 2007-10

Michaela Maupicová: z cyklu Oriment, 2010