Krev, Paříž a rozlitá voňavka

Ha, byla jsem v DOXu a během dvou hodin jsem viděla spoustu krve, trochu nevkusu a taky jednu šíleně dlouhou výstavu, na kterou už mi nezbyly síly.

Nejdřív tedy k té krvi. A k barvě samozřejmě. A taky trochu nahoty tam bylo.

Mluvím samozřejmě o vídeňských akcionistech, kteří v 60. letech nabourávali snad všechna tabu, která v rakouské společnosti byla myslitelná. Běhali po jeviští nazí, preparovali mrtvá zvířata, polévali se krví, matlali se ve vnitřnostech, obalovali se ve vápně, váleli a lezli po sobě, hodně se u toho fotili a natáčeli na videa.
Vídeňský akcionismus (u nás by se tomu říkalo akční umění) je třeba chápat v intencích doby, v objevování umění jako akce, performance, v odtajňování dosud nezveřejnitelných témat, je třeba jej chápat jako odpověď na traumata konzervativní společnosti. (Hlavní problém výstavy vidím v jejím důrazu na ženský element v hnutí akcionistů. Proto hned vypadají jejich akce jako sexuálně motivované, přitom však jde o jeden z mnoha motivů, to je třeba si připomenout.) Ačkoliv to tak vůbec na výstavě nevypadá, jejich primární cíl není šokovat diváka, ale nutí jej účastnit se tajemných, z dávné historie převzatých, rituálů, kdy účastníci zakoušejí pach krve- pach nevolnosti, úzkosti, vlastní smrtelnosti. Šlo o nastolení určité situace, ne o vytvoření uměleckého artefaktu, jak jsme na to byli po staletí zvyklí. Najednou je umění všude kolem nás, není hmatatelné, lehko popsatelné, není materiální a k prodeji. Najednou je uměním náš pocit, NÁŠ ŽIVOT.

To poslední jsem zvýraznila, protože v tu chvíli jde o zásadní obrat ve vývoji umění. Na scénu nepřicházejí jen vídeňáci, ale v 50. letech také pařížští situacionisté, kteří hlásají hesla jako "Nikdy nepracuj!", jsou radikální, jde jim o vytváření situací (hlavně ve městech), při kterých se snaží propojit život a umění; vystupují proti racionalismu moderní doby, proti dehumanizovaným sídlištím socialistického charakteru, požadují, aby městům byla navrácena jejich středověká spletitost, kde se lidé ztrácejí v ulicích, náhodně se potkávají a dostávají se do stále jiných a nových situací.
Umělec Constant dokonce navrhl ideální situacionistické město, které trochu vypadá jako obrovské letiště. Podle Constanta nezatěžuje přírodu a je natolik složité, že se v něm člověk stále ztrácí a nechává se jím unášet, tak se stává součástí různých situací.

U nás jsme taky měli nadšence, kteří nechávali lidi na ulicích zakoušet nezvyklé situace. Milan Knížák zorganizoval 13. prosince 1964 pro své přátele i pro náhodné kolemjdoucí Aktuální procházku po Novém Světě. "Pro průvod účastníků byla připravena procházka plná neobvyklých překvapení: setkali se s plastikou ze sbalených starých šatů, visící na plynové lampě, s kontabasistou hrajícím vleže na zádech a na dláždění, na chvíli byli zavřeni do malé místnůstky, v níž byla rozlitá voňavka atd." (Morganová: Akční umění)
Procházek a různých demonstrací uspořádal Knížák mnoho. Kromě něj bych chtěla ještě upozornit na Eugena Brikciuse a jeho průvod s chleby (tzv. Díkůvzdání, 1967) a nesmíme zapomenout ani na Boudníka, který již v roce 1949 propagoval v ulicích myšlenky svého vlastního uměleckého stylu- explosionalismu. Před oprýskané zdi Starého Města staví malířský stojan a překresluje, co vidí v opadané omítce. "Někdy zůstane jeho pošetilá činnost bez povšimnutí, jindy však vzbudí nebývalý zájem kolemjdoucích, kteří se zastavují, dotazují po smyslu takového konání, diskutují, a pak někteří z nich začínají sami objevovat zázrak obrazotvornosti." (Morganová)

Nakonec definice happeningu od jeho duchovního otce Allana Kaprowa: "Je uměním, ale zdá se, že je blíže životu."

Tolik k akčnímu umění. Nějak jsem se rozepsala, takže už nedojde na kritiku Jana Jakuba Kotíka, který má v DOXu taky výstavu, každopádně se mi nelíbil; a akce Ztohoven, kdy zveřejnili čísla na politiky a teď čekají, že se něco změní, že se začnou politici snad líp chovat nebo co, tak to mi taky nepřišlo úplně smysluplný. Tedy tak.

Tak se mějte pěkně!
a

Kunstbiják

Jak prokrastinují kunsthistorici?
Koukají na populární dokumenty o umělcích.
Vždycky je to trochu legrace sledovat, jak se umělci vyrovnávají se svojí popularitou, jak je to mění. Zároveň je zajímavé vidět je přímo u tvorby. Něco by ale kunsthistorik raději vidět vůbec neměl. Nakonec stejně zjistíte, že o většině děl je lepší mlčet a nic o nich neříkat.

Z poslední doby mi utkvěly v hlavě dva dokumenty: The Artist Is Present o Marině Abramović a Gerhard Richter Painting.

1) The Artist Is Present (2010)

Marina je nesmírně zajímavá žena, jejíž projekty měly největší sílu v 80. letech. Tehdy vymýšlela spolu se svým přítelem Ulayem nespočet veřejných i soukromých performancí. Byla vždycky docela dost radikální a často šla až na kost, tím myslím, že jí i párkrát šlo o život. A to ať už kvůli videím, kde se nechává oblézat hadem nebo kde stále dokola různými způsoby mučí své tělo, či radikálními půsty. Většinou vystupovala před diváky úplně nahá, nechaná napospas, jednou si sedla do galerie a před sebou měla různé předměty, které mohli návštěvníci na ní použít. Jindy s Ulayem hodiny a hodiny do sebe naráželi, stále znovu a znovu odkrývali stará tabu a symbolicky ztvárňovali úmorný sisyfovský prvek lidského života. Důležitými tématy byly trpělivost, smrtelnost a tělesnost.
V dokumenty The Artist Is Present jsou poměrně zdařile všechny její starší věci ukázány, ústředním bodem celého filmu je však Marinina retrospektiva, která probíhala tři měsíce v MOMA v New Yorku v roce 2010. Každý den během celého průběhu výstavy byla v galerii přítomná i samotná Marina, jež zvala diváky k účasti na performance. Kdokoliv mohl přijít a sednout si před ní a pobýt tam, jak dlouho chtěl. Jednalo se o poměrně silné a emotivní dílo, jak jsem pochopila z dokumentu. Zároveň šlo ale taky o nemalou show, no...Američani no. 

2) Gerhard Richter Painting (2011)

Druhý dokument mám ještě v docela živé paměti, zkoukla jsem jej tady (druhý díl zde). Procvičíte si zároveň angličtinu i němčinu, nádhera. : )  Každopádně Gerhard Richter je taky docela velká superstar, vlastně cokoliv, co namaluje, má milionovou hodnotu. Ale pro mě bylo zajímavé vidět, jak jeho obrazy vznikají. Zásadní je, že vlastně jde jenom o formu, o to, co vidíme. Pod obrazem se nic neskrývá. Pozor, to není myšleno negativně. Ve skutečnosti jde o důležitý odkaz na action painting 50. let a na jeho teoretickou základnu- tím myslím teoretika Clementa Greenberga. Ten ve svém textu Modernistická malba tvrdí, že malba sama o sobě potřebuje projít vlastní sebereflexí, sebekritikou, pak může dojít k vlastním vyjadřovacím prostředkům a vyhnout se tak úpadku. Podle Clema nemusí malba zobrazovat ani věci (to umí fotka), ani příběhy (na to máme literaturu), ale moderní obraz by měl říkat: "já jsem pomalovaná plocha." Pro malbu je zásadní, že se vyjadřuje pomocí plochy, která má určitý tvar, a pomocí barvy, která je na plochu nanášena. To je vše. A zároveň je to tak kouzelné. Nemusíte s Clemem souhlasit, ostatně jde o návrat k 50. letům, k Jacksonovi Pollockovi, ale myslím, že na Gerharda Richtera to poměrně sedí. Pokud ovšem mluvíme o jeho abstraktních obrazech. Pak také Richter maluje portréty, kde se zase vyrovnává s fotografií, a to je zase na úplně jiné téma. Každopádně dokument stojí za zhlédnutí, není sice tak výživný jako ten o Marině, ale zas je trochu jiný.

A příště zas o nějaké výstavě. Byla jsem na Švankmajerovi (skvělé), v Rudolfinu (hrůza) a ve Veletržáku (ústečtí studenti se svým projektem Univerzita Předlice mě mile překvapili); a chystám se do Špálovky (no, uvidíme), na Kolíbala (těšim, těšim) a do DOXu (na Kotíka a na rakouské maso, jop).
Mějte se krásně!
a

Letiště pro mraky

-happening Jana Steklíka  z roku 1970:

"Autorovým vizuálním záměrem bylo proměnit louku v letiště, na kterém by "přistály" mraky vytvořené trháním z balícího papíru. Ty pak byly sebrány na hromadu a zapáleny, takže mohly, nejen symbolicky, v podobě dýmu vzlétnout ke svým vzorům na obloze a splynout s nimi. Mraky jsou pro Steklíka symbolem svobody, protože si i v dobách totality mohly klidně putovat přes hranice a zase nazpátek."
(Pavlína Morganová: Akční umění, 2009, s.63)

Zoufalý pragocentrik

Byla jsem v Plzni. Někdo mě měl předem varovat před regionálními vernisážemi, nikdo to však neudělal, a tak jsem se stala svědkem totálního bizardního večera, který pak měl ještě šťavnatý dojezd, ale to už bych moc odbočila.
Každopádně, nejdřív ke kunstu... Západočeská galerie v Plzni se zase činí, a tak máte v jednom dni co dělat, abyste všechno stihli. Ve "13"najdete spolu s pár grafikama od Váchala hlavně jeho žáka Josefa Hodka, který se sice párkrát trochu seknul rýpadlem, ale jinak na pokoukání ujde.

hodek

Masný krámy jsou zase přeplněný k prasknutí, tentokrát díly, které mají svým způsobem reagovat na impulsy futurismu v českém umění 1. poloviny 20. století. Problém je, že futurismus ve své pravé italské podobě nebyl u nás nikdy naplněn, a tak to kurátorka Alena Pomajzlová vyřešila tak, že výstavu nazvala RYTMY+POHYB+SVĚTLO. Pak vedle sebe můžete dát i Fillu, Kubištu a Pešánkovy kinetické plastiky, což sice nejedno kunsthistorické oko pohorší, ale jak jsme se na semináři shodli, z výstavy jsme odcházeli potěšeni skvostnými díly a koncept nás teda trápí zpětně jenom krapet.

fillova salome

No, každopádně večer jsme šli do Galerie města Plzně, kde se konala vernisáž výstavy mladých umělců, jejichž díla byla konfrontována s Váchalovým grafickým cyklem "Šumava umírající a romantická". Obrazy a plastiky tak nějak reagovaly na Váchala, ale hlavně na Šumavu. Něco bylo dost slabý, něco bylo fajn. Nejlepší byl ale koncept výstavy, který se odvíjel od geografických údajů- v místnosti spolu třeba byli chlapíci, kteří bydlí kousek od sebe nebo jejichž díla jsou si trošku formálně podobná...třeba mají podobnou barvu a tak. Ale neberte to jako nějaký krutě promyšlený konceptuální záměr, panu kurátorovi se prostě líbilo, když Franta s Lojzou budou viset vedle sebe, když i chalupy maj od sebe jenom přes kopec.
Pan kurátor/ředitel galerie/umělec na vernisáži rozložil dvě A4 a začal číst dlouhý referát o dílech (mimochodem i on má na výstavě jeden obraz), o tom, kde jaký umělec bydlí a jak to má se Šumavou. V sále sedělo asi padesát důchodců a dvě hladové kunsthistoričky vyčkávající na víno. Po asi půlhodině pan kurátor skončil a předal slovo místnímu varhaníkovi, který se spolu s reprodukovanou podivnou quazihudbou snažil vydat z kláves to nejlepší, co umí. Oukej, řekli jsme si a radši jsme utíkali co nejrychleji pryč. Regionální vernisáž byla i nás příliš velký sousto.
Ale jinak výstavy v Západočeský galerii silně doporučuji.
Mějte se krásně!
a

London Two

Inu, začala škola a s tím souvisí i to, že najednou zase mizí dny aninevímkam, nic se nestíhá, ale na fňukání není čas, mám toho v hlavě tolik, že ani nevím co dřív.
Takže popořadě.

1) O sjezdu kunsthistoriků raději jindy. Bylo toho hodně a bylo to dávno, kunsthistorici jsou podivná parta pseudointelektuálů- pseudo, protože sdružuje kromě ryze praktických vědců, taky estetiky a teoretiky a taky trochu zlatokopáče, a ti všichni dohromady v jedné místnosti nedělají dobrotu.

2) Z Londýna bych si domů přivezla jen jednu věc, a to Tate Modern, která je nejúchvatnější galerií moderního umění, jakou jsem zatím navštívila. Zásadní je, že ta budova opravdu žije! Bylo tam plno lidí (dobře, to není úplně argument, v Londýně je všude plno lidí), ale hlavně to nebyly nudné nohy sunoucí postavy, ale pořád tam mezi dílama pobíhaly děti a dole ve dvoraně zase hráli na honěnou nějaký aktivisti, prostě tam byla legrace. A neříkám to jenom proto, že jsem si v dětském koutku dvakrát za sebou zahrála gamesu s dílama Evy Hesse, i když taky trochu, ale protože jsem odtamtud odcházela úžasně osvěžená a nabitá zážitkama, a vůbec...kéž by člověk takhle odcházel z Veletržního paláce.
A pár obrázků k Tate:

 

ha!

3) Ze starých věcí bych upozornila akorát na skvělýho divňouse Hawksmoora a na jeho kostel St Mary Woolnoth (stavba 1716- 1723)...připomeňme si, že ve stejné době u nás působí Dientzenhoferové...ha ha, a v Anglii vznikne taková magořina:

 
4) Z  malých galerií se mi asi nejvíc líbilo u Saatchiho, což je takovej nechutně bohatej sběratel, ale díla vystavoval slušný. Kromě Queeny, kterou vidíte nahoře, tam byly i výborný fotky (výstava Out of focus), a pak úplně v suterénu se dalo nakouknout do místnosti, která byla do půlky zalitá těžkým černým olejem. Dílo je od Richarda Wilsona a jmenuje se 20:50, původně vzniklo už v roce 1987. A efekt byl opravdu působivý, ale na to musí člověk stát v tý místnosti, kde to silně zapáchá a atmosféra je tam hodně dusivá a nestravitelná, a ta hladina je úplně pevná a šíleně lesklá. Bláznivý.

5) A nakonec ještě Turner Prize, což je něco jako u nás Cena Jindřicha Chalupeckého, ale Turner je vážně dost prestižní záležitost a vždycky taky trochu kontroverzní, ale rozhodně to stálo za to, protože ve srovnání s výstavou London Twelve, která se holedbala titulkem "Současné britské umění", šlo o daleko bohatší a promyšlenější koncepci.
"Díla finalistů vypráví o velmi složitých a interních problémech, která nejsou patrná zvnějšku, ale je třeba s nimi strávit spoustu času, aby mohla být pochopena. Spíše než o formální záležitosti jde o hledání nových cest umění, nových světů plných skryté kritiky a jemného humoru. Zprvu velmi těžko přístupná díla tak nakonec nabízejí více vrstev než blyštivý zájem jednoho kurátora. Finalisté Turner Prize prezentují svá díla v Tate Britain a kromě velkorysé propagace v televizi (Channel 4), o které se tuzemským Chalupářům může jenom zdát, nabízí galerie na výstavě výborné doprovodné texty vztahující se k jednotlivým umělcům. Ve výstavních sálech doprovází instalace vždy několik odstavců o výtvarníkovi a o vystaveném díle, což je zejména pro tápající, kteří slyší jména umělců poprvé, výborná pomůcka pro zorientování. (To je možná právě ta část, která v Praze nejvíc chyběla.)"
Prostě super, super. Víc netřeba dodávat.

Ale jinak Londýn stojí za starou penci. V Praze je líp.
Příště bude Plzeň, ha!
a