Běžte se tam podívat. Opravdu.
Během našeho rozhovoru jste několikrát použila slovo pravda. Jak si ji pro sebe definujete? /...Vy jste si toho všiml? Mě to překvapuje, že jsem to slovo použila, právě proto, že pro mne tolik znamená. Nechci ji vůbec pojmenovávat. Udivuje mě, že jsem to slovo několikrát použila. Asi ta potřeba je silnější. Když jsem měla v roce 2001 retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci, najednou jsem si uvědomila, že v některých věcech jsem se hodně snažila jí přiblížit. Snažila jsem se jí otevřít. Snažila jsem se, aby to, co dělám, bylo v souladu se mnou a s tím, co mě přesahuje. Před těmi dvěma lety se mi taky zdálo, že některé věci mají v sobě krásu. A krása je pro mne trochu problematičtější slovo než pravda, ať je zneužívaná nebo ne. Pohled na krásu se proměňuje. Dnes je krása vnímána jinak než v biedermeieru nebo jakékoliv jiné době. Dnes se zdá, jako kdyby krása byla banalita. Já si ale myslím, že problém se slovem krása je v otázce: Kdy je nutno ji brát vážněji? Budeme-li se dívat na nějaký obraz s dvacetiletým chlapcem, každý ho uvidíme jinak, protože každý se na něj budeme dívat s jinou zkušeností, s jiným kontextem. Škoda že slova jako pravda a krása jsou některými z nás tak zdeformovaná, že je už lidé často ani nepoužívají. Ve skutečnosti ale žádné slovo samo o sobě není devalvované. Devalvaci provádějí až lidé, kteří ho používají. Dobře je to vidět na Havlově větě: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. To byla naše věta. Byli jsme jí nadšení. Teprve naším opakováním a ztriviálněním jsme ji devalvovali. Ta slova platí stále stejně, jako platila v ten moment, kdy přesvědčila většinu národa o důležité myšlence. Deformaci jsme zavinili my lidé. Slova za to nemohou. Jen naším používáním se z nich stal fetiš, který zní falešně, a začali jsme se mu smát. Ale pouze tomu fetiši, ne těm slovům. Opravdovým slovům se smát nelze.
(Stopy Adrieny Šimotové, Praha 2011)
Žádné komentáře:
Okomentovat