3/11/2012

Kdo zaváhá, nekouká

Už jen do zítřka (12. března) můžete na Doc Alliance zhlédnout zadarmo skvělé dokumenty, které byly letos nominovány na České lvy. (více zde)
Ale já bych chtěla upozornit hlavně na jeden, kterému ze srdce fandím:

Trafačka- Chrám svobody na Doc Alliance



Včera večer jsem Trafačku viděla na Jednom světě a ohromně jsem se bavila. Je to zábavně ujetý, vtipný, nápaditý, živý a mladý. Rozhodně, rozhodně doporučuju.
O samotné Trafačce se toho zase tolik nedozvíte, je to spíš takový surrealisticko-požitkářský vhled do světa mladých umělců, kteří chtějí prostě jenom tvořit a někdy to jde, někdy zase ne. Všichni jsou trošku nesví, rozpačití, neumí vysvětlit své počiny, navíc se divák nemůže zbavit pocitu, že kdyby jim pořád nehrozili za zadkem zbouráním té budovy, že možná ani nebudou tvořit s takovou rychlostí a energií.
A dokument utíká svižně a opravdu se nenudíte. Zároveň se jedná i o zajímavý aktuální pohled na tvorbu a postavu Romana Týce.
Takže já myslím, že program na večer je jasný, ne?
Mějte se pěkně!
a

3/04/2012

Barevná schíza

Víte, jak propojit současnou sociálně-kritickou tvorbu, podivuhodný svět nemocné mysli a neoexpresivní obrazy? Jsou to barvy, přátelé. Čeho jsem si tak všimla a proč hledám společnou linky ve třech naprosto odlišných výstavách, je fakt, že když vidím tvorbu barevně jásavou, cítím zpočátku spíše pozitivní emoce, ale jak přicházím blíž, dochází zpravidla k prudké změně. Tak tomu bylo u Adolfa Wölfliho v Domě U Kamenného zvonu, později u Kryštofa Kintery v Městské galerii a včera jsem měla stejný pocit před obrazy Otakara Slavíka v konírně na Kampě.

V Domě U Kamenného zvonu zaplňují obě dvě patra precizní kresby švýcarského rodáka Adolfa Wölfliho. Jemu byla na konci 19. století diagnostikována schizofrenie a do rukou dostal barevné pastelky. Během třiceti let vytvořil vlastní podivuhodný svět, jemuž vymyslel originální numerickou řadu a notový zápis. Wölfliho rozměrné kresby jsou nesnesitelně detailní. Zpočátku se kocháte jejich precizností, po chvíli se vám ale začne ze všeho točit hlava a je vám spíš úzko. Do toho místnostma znějí pochmurně dunivé vzdechy a skřeky, které naneštěstí nevydávají paní kustodky, ale skryté reprobedny. Doporučuju si výstavu rozdělit alespoň na dvě návštěvy nebo se nesnažit zhltat všechno najednou.


Výstava Kryštofa Kintery je na druhou stranu méně náročnou záležitostí, ovšem do té chvíle, než si ji příliš pustíte k tělu. Prostor Městské knihovny je svou velikostí a počtem místností vyhlášen, dopředu ale garantuji, že protentokrát si toho ani nevšimnete. Chvíli si připadáte jako na divoké jízdě lunaparkem, trochu se bavíte, smějete, trochu na vás padá tíseň ze všudypřítomné kritiky na společnost, později přejdete do tmavé části výstavy, z některých (zvláště těch voskových rozteklých) objektů vám může být i docela nepříjemno. Ale celkově se jedná určitě o jeden z nejzajímavějších výstavních projektů tohoto měsíce, tvorbu Kryštofa Kintery se podařilo velmi trefně postihnout, ani nevadí, že je to tak všechno nahuštěný na sebe. Navíc mě bavily různé zásahy do samotného prostoru galerie, po té spoustě vážných, převážně obrazových, výstavách se jedná o příjemné osvěžení Městské knihovny. Doporučuju všema deseti.

špatné zprávy, 2011
A do třetice Otakar Slavík v konírně muzea Kampa. Jedná se o skromnou retrospektivu, podobně jako v případě Eduarda Ovčáčka, kterou jsem zde připomínala asi před měsícem. Každopádně výstava Otakara Slavíka mě naprosto nadchla. Dlouho jsem neodcházela z galerie tak nadšená jako včera. Jeho nesmírně explozivní obrazy jsou tak plné života, že figury na nich ztvárněné, skoro vystupují ven. A to díky velmi hustým nánosům barev, které z pláten vytvářejí spíše reliéf, než plochý obraz. Zčásti abstrakce, zčásti figura, ale zúžit Slavíkova díla na pojem expresionismus by bylo příliš zjednodušující. Zářivé tahy štetce vás naprosto vtáhnou dovnitř, do děje, přiblížíte se k obrazu a spatříte ohnivou bouři, nespoutanou záplavu barev. Vyhraňte si trochu víc času a bežte se na Slavíka podívat sami. Stojí to za to.
Tyto obrazy sice na výstavě nenajdete, nepodařilo se mi najít odpovídající na internetu, ale myslím, že velmi dobře vystihují Slavíkovu tvorbu:




Adolf Wölfli v Domě U Kamenného zvonu (22. 2. - 27. 5. 2012)
Kryštof Kintera v Městské knihovně (29. 2. - 13. 5. 2012)
Otakar Slavík na Kampě (10. 2. -15. 4. 2012)

(teď mi došlo, že poslední dobou zde odkazuji na stále stejné galerie, musím trochu víc rozšířit pole působnosti; ale třeba to taky může znamenat, že není třeba mnoho galerií, když ty instituce, které máme, budou mít kvalitní a zajímavý výstavní program)

Hrabeme se v archivech Vol. 251

Už jsem zde dala tolik odkazů na různé archivy, ale věřte tomu nebo ne, pořád nejsem u konce. Tentokrát zamíříme do Českého rozhlasu a prohrabeme se jeho hlubokým archivem, nesoucím magický název ´Výtvarné umění´.
Karel Oujezdský je pro mě hrdina sametového hlasu, který s mikrofonem obráží každou vernisáž v Praze, kde vyzpovídává kurátory a umělce. Příspěvky jsou vždycky poměrně svižné, trvají něco kolem pěti minut a mnohdy se z nich dozvíte víc informací o výstavě než z novinových recenzí. Sice patří do nějaké rozhlaso-nudné rubriky o kultuře na Vltavě, ale velmi záhy se jednotlivé rozhovory objeví na internetu, kde si je můžete pohodlně pustit.
Hrabat se důkladně v archivu nemá moc cenu, stačí sledovat aktuální výstavy, protože vernisáž bez Oujezdského je jako vernisáž bez vína.

Na rozehřátí si zatím pusťte rozhovory z výstav, které právě probíhají:
- Kryštof Kintera v Městské knihovně
- Adolf Wölfli v Domě U Kamenného zvonu
- Viktor Kopasz v Ateliéru Josefa Sudka
- František Kaván v paláci Kinských
- Otakar Slavík na Kampě