11/28/2010

A cenu dostává...

...jí Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov.
"Porota ocenila inspirativní přístup k odkazu modernismu a postindustriální kultuře. Instalace složená z reliktů průmyslové produkce nalezených v opuštěné tovární zóně působí ironicky i nostalgicky. Ukazuje, jak hluboko je naše současné vnímání umění stále zakořeněno v utopických vizích 20. století, a jak nás tyto romantické ideály stále pronásledují. Artamonov a Klyuykov transformovali už nepotřebné formy do monumentální plastiky, natřením jejich povrchu základními barvami je dále vzdálili jejich původnímu účelu a sestavili je do nové konstelace. Porota dále ocenila mistrovský způsob, kterým kombinují plastické formy s malířstvím a instalací. Jakkoli je jejich tvorba plná odkazů k historii umění nabízí přesný komentář k naší proměňující se realitě." (http://www.cjch.cz/)
Co to ale znamená pro současné umění?
Na jednu stranu jsem ráda, že cenu dostali právě Artamonov a Klyuykov. Znamená to, že zdejší výtvarná scéna je mezinárodně otevřená a že netvoří jen sama pro sebe. Industriální inspirace 20. stoletím je celkem pochopitelná i pro širší publikum.
Na druhou stranu ale letošní výherci předvedli, že umění 21. století se stále točí kolem postkonceptuální tvorby a kolem nekonečného hledání forem, které po sobě asi těžko zanechá hlubší stopy.
Každopádně pokrok od minula je to velký, což můžete sami zjistit až do 2. 1. v Galerii Václava Špály, kde vystavuje loňský laureát CJCH Jiří Skála, který stále hledá a hledá a hledá...
Co se ale ve skutečnosti skrývá pod současným uměním? A co ze všech těch děl a výstav přežije dobu? Odpovědi se zřejmě opravdu dozvíme až časem, ale na několik děl, která přežila svou dobu a stala se nesmrtelnými, se můžeme podívat již dnes. A to ve dvou pražských jízdárnách- Pražského hradu a Vadštejnské- kde v pátek začala velká výstava Karla Škréty, kterou by si nikdo neměl nechat ujít.

Jiří Skála v Špálovce (12. 11. 2010 - 2. 1. 2011)
Výstava Karla Škréty: Doba a dílo (26. 11. 2010 - 10. 4. 2011)

a

11/21/2010

Pojďte pane, budeme si hrát

A hrát si můžeme až do 31. ledna příštího roku, protože tak dlouho trvá výstava Play od Petra Nikla ve Výstavní síni Mánes. Byla jsem tam dneska a rozhodně jsem si to užila. Se vzpomínkou na minulý projekt Orbis pictus, který jsem viděla v Ekotechnickém muzeu v Bubenči, což bylo někdy před rokem a půl, jsem nadšeně vstoupila do Mánesa (už jenom samotnou budovu ráda a často navštěvuji, byla postavena v roce 1930 podle návrhu Otakara Novotného, stojí na krásném místě, je esteticky krásná a jsou tam krásná velká okna s výhledem, a tak se těšim na novou rekonstrukci, které se má Mánes -po dalším ročním odkladu- konečně dočkat, má být od HMArchitekti a nevypadá to úplně zle, pár obrázků můžete zkouknout zde). 
Ale abych nezapomněla na tu výstavu... Je úžasně hravá, fantazijní a kouzelná. Na chvíli Vás přenese do jiného světa, kde zdi zdobí podivuhodné a nádherné stíny (objekt Srdce- můj nejmilejší, půl hodiny jsem tam jenom stála a koukala na zeď), kde stále něco svítí, bliká, rahtá a piští, a Vám se nebude chtít pryč. Možná až potom, co Vás pekelně rozbolí hlava...což se mi stalo. Možná neděle nebyla úplně nejlepším dnem na návštěvu výstavy, ale zase člověk viděl vše v nejintenzivnějším pohybu a hluku. Každopádně určitě tam zaskočte, pořádně se vyhrajte a zavzpomínejte na školku, stojí to za to.

a

11/18/2010

A další Cena

Klub Za starou Prahu každý rok rozdává cenu stavbě, která byla nově postavena do historického prostředí, a to co nejcitelněji, přičemž nepůsobí agresivně na okolní výstavbu. (Myslíte, že by takovou cenu dostal Jan Kaplický, kdyby se jeho knihovna postavila?)
Ano, opravdu je pořád místo kde stavět. I v centrech měst. Každopádně letos vyhrál kostel sv. Ducha v Šumné na Znojemsku. Na ten kostel se nezlobím, opravdu mi přijde důležité ve 21. století navazovat na románskou architekturu. (Tak trošku to vypadá, že nám dochází inspirace. Co takové období palolitu? To je zatím ještě nevyčerpaná studnice nápadů!)
Akorát jsem spíš doufala, že tu cenu dostane polyfunkční palác Zdar v Ústí nad Labem. Jednak se jedná o mezinárodní spolupráci dvou architektonických kanceláří (Müller Reimann Architekten a Jan Jehlík Architektonická Kancelář- no mezinárodní... on Ivan Reimann je původem Čech, tak je to trošku zamotanější, ale jako co no) a jednak se mi ten dům líbí. Samozřejmě myslím esteticky z povrchního dojmu a z fotek, vevnitř jsem nebyla. Trošku mi připomíná dům na Můstku od Šrámků, ale to asi kvůli těm hodinám. A co je hlavní- palác Zdar velmi senzitivně dotváří veřejné náměstí, naznačuje dialog mezi starší a novější architekturou (to se dá vykoukat i z fotografií), která v okolí stojí, a to svojí nulovou dekorací a jemnými oblými tvary, které jakoby vplouvají do prostoru, a tak nikoho neuráží. Ale taky by se dalo mluvit o tom, že může být až příliš nenápadný a nezajímavý. Ale mně se líbí. A co vám?

Cena Jindřicha Chalupeckého za rok 2010

Tak doufám, že jste se byli všichni podívat v DOXu na letošní finalisty. Musím říct, že vybraní umělci mě opravdu nadchli. Poslední ročníky byly totiž spíše ve znamení podivného konceptuálního umění, kdy výtvarník tvořil pro sebe a pro hrstku zasvěcenců. Toto elitářské ovzduší letos rozvířila nová krev z Východu a návrat ke klasice- malbě. A tak se ani nemůžu rozhodnout, koho bych tipla za výherce. Vyhlášení se koná už příští týden v úterý, tak snad to do tý doby vydržim.
A koho bych vybrala já? Jiří Franta s Davidem Böhmem jsou pro mě sympatická dvojka, jejichž dílo se lehce pohupuje na hraně fascinace a líbivosti. Václava Magida nemám moc ráda od té doby, co se vykálel ve Veletržním paláci. Myslím, že nesouhlasit s Knížákem se dá i civilizovaně. Magidovo leporelo mi přijde asi ze všech děl nejslabší. Jakub Matuška vytvořil obrazy plné srozumitelného chaosu, kde skvěle použil "ikonografii" street-artových prostředků, a tak mají jeho obrazy svůj jedinečný náboj. No a pro Vasila Artamonova, Alexeye Klyuykova a Alici Nikitinovou mám takovou osobní slabost. Když někdo vědomě navazuje na Kazimira Maleviče, kterého navíc očividně chápe a rozumí mu, tak určitě nemůže být vedle. A asi bych cenu dala Klyuykovovi s Artamonovem. Jejich dílo je velmi osobní, ačkoliv to tak zprvu nevypadá, a mají co říct. Ale neptejte se mne, jestli jsem je úplně pochopila. To je běh na dlouhou trať, a tak to u těch nejlepších děl vždycky bývá.

Do toho DOXu určitě zajděte. Spolu s finalisty tam momentálně probíhá výstava umělců, kteří Cenu v minulých letech (1990-2009) vyhráli, a myslím, že to srovnání opravdu stojí za to.

11/14/2010

Jít či nejít?

Už několik lidí se mě ptalo, jestli má cenu vidět výstavu ve Veletržním paláci Monet-Warhol. Většina z nich se na to předem dívala s despektem. Národní galerie = Knížák = špatná výstava. Tuto rovnici máme vyrytou do podvědomí jako absolutní a někdy je to i na škodu.
Stálá sbírka Albertiny, která se z veliké části skládá z trvalé zápůjčky/daru manželů Baltinerových, je vedle komerčně úspěšných a senzacechtivých výstav (Gogh, Impresionismus, Michelangelo...) to nejlepší, co může tato vídeňská galerie nabídnout. Jde vlastně o dost unikátní projekt - Albertina poskytla Národní galerii celou výstavu, a to úplně zadarmo. (Třeba je ten zanedbaný vnější prostor před Veletržákem dobře promyšlený krok, jak dosáhnout štědrých nabídek od ještě štědřejších západních galeristů.)
Ale zpátky ke sbírce. Od Baltinerů uvidíte přibližně 80 obrazů a myslím, že by byla opravdu škoda nechat si je ujít, když nám přijely z Vídně až pod nos. Lidé, kteří ve 20. století stále tápou, si mohou díky výstavě celkem jasně představit, jak se umění v minulém století vyvíjelo. Impresionismus (Monet), fauvismus (Bonnard, Matisse), expresionismus (Kirchner, Javlenskij), surrealismus (Miró, Ernst, Magritte), ruská avantgarda (Malevič, Filonov, Kandinskij), art-brut (Dubuffet), abstraktní expresionismus (Appel, Francis) spacialismus (Fontana), nová figurace (Bacon),nový realismus (Klein), pop-art (Warhol, Lichtenstein), neoexpresionismus (Richter, Rainer, Kiefer, Baselitz), minimalismus (Sol LeWitt, Serra)- ty všechny tam najdete. Možná ne pokaždé v jejich nejvrcholovější formě, ale to je dobře. Vždyť Červený pokoj, Impresi, Černý čtverec na bílém poli a Campbellovy polévky všichni znají. To, že je umělec za zenitem, nemusí vždycky nutně znamenat, že maluje obří pastelové lekníny.
A víc vám toho už neřeknu, běžte se podívat sami.

11/10/2010

Dívčí svět Kateřiny Černé

Společnost Pražská plynárenská disponuje rozsáhlou sbírkou českých koláží, kterou čas od času vystavuje v Galerii Smečky. Myslím, že to bylo někdy na jaře, kdy zde byli prezentováni naši nejlepší kolážisté, jmenovitě třeba Jiří Kolář, Ladislav Novák, Toyen, Ovčáček a další. A výstava to byla svým jasným záměrem a splněnou komplexností opravdu znamenitá.
Mimo jiné pak lze v galerii objevit i méně známé osobnosti, které stříhají, lepí, patlají, malují či píší obrazy. Až do 20. listopadu zde můžete shlédnout retrospektivu jedné z nejoriginálnějších výtvarnic Kateřiny Černé. Výstava se jmenuje Kateřina Černá: Něco starého, něco nového, něco bílého, něco modrého, něco vypůjčeného. Svět jejích obrazů, koláží a asambláží je milý, dívčí, snivý a jakoby prostoduchý. Archetypální krajiny bez prostoru a času jsou plné jemných pastelových barev a člověku se až nechce pryč, jak je mu u nich příjemně. Vzpomněla jsem si u toho na Henriho Rousseaua, který ve mně vyvolává přesně takový pocit, ačkoliv používá úplně jinou formu a odlišné náměty. Je to určitý naivismus, který se skrývá v kresbách a textech dívčího deníku a který je na výstavě tak stěžejní. Možná to není umění s velkým U, které láká davy, ale třeba to je na něm tak přitažlivé.

11/03/2010

V listopadu do DOXu

DOX zase nezklamal a láká k navštívení svých krásných prostor nejednou skvostnou výstavou. I kdyby zde byla prezentována pouze umělecké dvojice Gilbert & George, stálo by to za to. Ale v DOXu je toho mnohem víc. Od zítřka zde poběží výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, a k tomu všemu ještě lákavá šanghajská vzpomínka- výstava Metropolis, která slavila úspěchy na letošním EXPU.
Britská umělecké skupina Gilbert & George je známá především z počátku 70. let, kdy vrcholilo akční umění (performance art). V roce 1973 se natřeli zlatou barvou a po několik hodin tak stáli na ulici a zpívali (Singing Sculpture). Je to určitě zajímavý zážitek konfrontovat kultovní uměleckou dvojici s těmi karikaturami, které potkáváme na turisticky navštěvovaných místech ve všech evropských metropolích. V galerii, tuším, jsou ale vystaveny pouze jejich kontroverzní velkoformátové fotografie, které odkazují k letošnímu podzimnímu trendu- dekadenci.
Výstava Metropolis k nám přicestovala z Šanghaje. Jsou zde všichni hlavní reprezentanti českého street-artu. Umění ve veřejném prostoru je však stále něco, s čím se Praha vypořádat neumí, možná že ani nechce. Naším nejvýznamnějším mezníkem v této oblasti tak i nadále zůstává doba socialismu, kdy vznikalo nejvíce soch v parcích a na sídlištích. A to je docela ironie, ne...

Tak tedy rekapitulace:
Gilbert & George (7. 10. 2010 - 2. 1. 2011)
Metropolis (15. 10. - 31. 12. 2010)
Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého (4. 11. 2010 - 17. 1. 2011)