Společnost Pražská plynárenská disponuje rozsáhlou sbírkou českých koláží, kterou čas od času vystavuje v Galerii Smečky. Myslím, že to bylo někdy na jaře, kdy zde byli prezentováni naši nejlepší kolážisté, jmenovitě třeba Jiří Kolář, Ladislav Novák, Toyen, Ovčáček a další. A výstava to byla svým jasným záměrem a splněnou komplexností opravdu znamenitá.
Mimo jiné pak lze v galerii objevit i méně známé osobnosti, které stříhají, lepí, patlají, malují či píší obrazy. Až do 20. listopadu zde můžete shlédnout retrospektivu jedné z nejoriginálnějších výtvarnic Kateřiny Černé. Výstava se jmenuje Kateřina Černá: Něco starého, něco nového, něco bílého, něco modrého, něco vypůjčeného. Svět jejích obrazů, koláží a asambláží je milý, dívčí, snivý a jakoby prostoduchý. Archetypální krajiny bez prostoru a času jsou plné jemných pastelových barev a člověku se až nechce pryč, jak je mu u nich příjemně. Vzpomněla jsem si u toho na Henriho Rousseaua, který ve mně vyvolává přesně takový pocit, ačkoliv používá úplně jinou formu a odlišné náměty. Je to určitý naivismus, který se skrývá v kresbách a textech dívčího deníku a který je na výstavě tak stěžejní. Možná to není umění s velkým U, které láká davy, ale třeba to je na něm tak přitažlivé.
Žádné komentáře:
Okomentovat