 |
| Ben Vautier, Total Art Matchbox from Flux Year Box 2, 1968 |
5/27/2013
4/12/2013
Occupy Mánes!
Jupí, bude party!
Ve dnech 18. - 19. dubna sraz u Mánesa! Začátek je ve čtvrtek v 11 hod.
Více tady: manes-umelcum.tumblr.com/
A podepsat manifest můžete tady: josef.manes@gmail.com
Obrázky jsou z webu iniciativy Mánes umělcům.
2/24/2013
Adolf Witzbold
Adolf Loos a jeho podobenství o umělci:
Byl sedlář, který vyráběl dokonale praktická sedla; chtěl však vyrábět sedla zároveň moderní. I šel na radu k profesoru umělcovi; ten mu vyložil zásady uměleckého řemesla. Mistr se podle těchto návodů pokoušel vyrobit dokonalé sedlo, ale vzešlo mu zase takové, jaká vyráběl předtím. Profesor mu vytkl nedostatek fantazie, dal udělat návrhy sedel svým žákům i sám několik jich nakreslil. Když sedlář návrhy uviděl, zaradoval se a řekl profesorovi: "Pane profesore, kdybych tak málo rozuměl jízdě na koni, vlastnostem kůže a řemeslné práci, měl bych takovou fantazii jako vy."
(Jan Mukařovský, Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, Brno 2000, s. 93)
Umělecké řemeslo to nikdy nemělo jednoduché...
2/12/2013
už mě k tomu nic moc nenapadá
Každopádně ještě asi měsíc a půl vystavuje Houdkovy obrazy Polansky Gallery (mimochodem zrovna včera vyšel na Artalku rozhovor s galeristou Filipem Polanským, tu), kterou najdete hned pod galerií SVIT u Anděla. Snažila jsem se vystavená plátna více rozklíčit, pochopit, trochu do nich nahlédnout, ale vše, co jsem měla před očima nebyly tvary, ani barvy, ale rozlišná struktura, která jednotlivé plochy na obraze odlišuje. Práce s materiálem mě zaujala víc než samotný námět, proto se necítím příliš kompetentní k tomu Houdkovy obrazy více rozebírat (a proto mě taky ještě víc mrzí, že je kvalita fotek tak mizerná).
Stránky galerie tu a už mě k tomu nic moc nenapadá...
a
2/11/2013
Keep the culture alive!
A teď troška agitace. Od začátku února běží petice "Zachraňte kulturu 2013", ve které se žádá o navýšení financí pro tzv. živou kulturu, což jsou různé koncerty, výstavy, divadelní představení apod., prostě všechny kulturní aktivity, které město oživují a které bezprostředně známe.
Jo, myslím si, že tahle petice smysl má, obzvlášť kvůli tomu, že upozorňuje ty tam nahoře, že v České republice běží spousta skvělých projektů, které se rozhodně vyplatí podporovat. Chápu, že teď peníze nejsou vůbec nikde, ale v prohlášení píšou autoři petice, že letos byl rozpočet ministerstva navýšen, ale stejně pořád ubírá finanční příspěvky menším kulturním akcím, tak já už tomu vůbec nerozumím.
No, nevím, jak moc by pomohlo odvolat Hanákovou z postu ministryně kultury, jestli by se něco zlepšilo. Obecně mi přijde tohle ministerstvo nějak zakletý...
Do té doby, než ale k nějaké změně dojde, budeme podepisovat pořád dokola podobné petice a čekat na zářnější zítřky.
Petici "Zachraňte kulturu 2013" můžete podepsat zde.
a
Jo, myslím si, že tahle petice smysl má, obzvlášť kvůli tomu, že upozorňuje ty tam nahoře, že v České republice běží spousta skvělých projektů, které se rozhodně vyplatí podporovat. Chápu, že teď peníze nejsou vůbec nikde, ale v prohlášení píšou autoři petice, že letos byl rozpočet ministerstva navýšen, ale stejně pořád ubírá finanční příspěvky menším kulturním akcím, tak já už tomu vůbec nerozumím.
No, nevím, jak moc by pomohlo odvolat Hanákovou z postu ministryně kultury, jestli by se něco zlepšilo. Obecně mi přijde tohle ministerstvo nějak zakletý...
Do té doby, než ale k nějaké změně dojde, budeme podepisovat pořád dokola podobné petice a čekat na zářnější zítřky.
Petici "Zachraňte kulturu 2013" můžete podepsat zde.
 |
| ilustrace z webových stránek iniciativy Za česko kulturní |
a
2/10/2013
Co nás čeká a nemine
Národní galerie představila na konci ledna svůj plán pro nadcházející roky.
Měli bychom se dočkat velké přehlídky art brutu (která bude soustředěná hlavně na tři postavy- Jana Křížka, Jeana Dubuffeta a Pabla Picassa- jo, Picasso byl taky někdy dost brut, hlavně v posledních letech, o tom jsem se přesvědčila loni v provensálském městě Antibes, v Museé Picasso, kde byla vystavena jeho malovaná keramika, no comment, a pak hlavně v kapličce ve Vallauris, kde Picasso ztvárnil Válku a mír, no a taky jsem tak trochu nevěděla, co si o tom myslet).
Potom chystá NG také přehlídky děl Huga Demartiniho (jupí), skupiny Cobra (juhů, zase art brut, nezačíná už to být trochu zvláštní?) a Jana Kotíka. Za rok se můžeme těšit na výstavu Japonismus ve výtvarném umění v Čechách a na představení českých umělců, jejichž díla vznikla ve Francii za druhé světové války.
Starší ročníky pak budou zastupovat výstavy "Otevři zahradu rajskou" (ne, žádný kunstporno, ale prezentace benediktinského řádu v letech 800-1300), a nakonec ještě grafické dílo Giovanniho Battisty Piranesiho (můj klasicistní skřítek se v hlavě tiše zaradoval).
No a o rok později se můžeme ještě těšit na Zdeňka Rykra, na okultisty v moderně a na gotiku v severozápadních Čechách.
Tak co si myslíte o letošní nabídce? Lákavá? Nic moc? A co byste rádi viděli v NG vy?
Mě by třeba hrozně lákala přehlídka akčního umění u nás i ve světě...nebo i výstavy našich českých skupin, které fungovaly v 60. letech, třeba UB12 (ha ha), Trasa, Máj, nebo třeba italskou arte povera bych tady hrozně ráda viděla, ale o tom si asi můžu leda tak nechat zdát.
Každopádně všechny chytré informace mám z LN a vám přeji pěkný den!
a
Měli bychom se dočkat velké přehlídky art brutu (která bude soustředěná hlavně na tři postavy- Jana Křížka, Jeana Dubuffeta a Pabla Picassa- jo, Picasso byl taky někdy dost brut, hlavně v posledních letech, o tom jsem se přesvědčila loni v provensálském městě Antibes, v Museé Picasso, kde byla vystavena jeho malovaná keramika, no comment, a pak hlavně v kapličce ve Vallauris, kde Picasso ztvárnil Válku a mír, no a taky jsem tak trochu nevěděla, co si o tom myslet).
 |
| kaple ve Vallauris, dokončena 1952 |
Starší ročníky pak budou zastupovat výstavy "Otevři zahradu rajskou" (ne, žádný kunstporno, ale prezentace benediktinského řádu v letech 800-1300), a nakonec ještě grafické dílo Giovanniho Battisty Piranesiho (můj klasicistní skřítek se v hlavě tiše zaradoval).
No a o rok později se můžeme ještě těšit na Zdeňka Rykra, na okultisty v moderně a na gotiku v severozápadních Čechách.
Tak co si myslíte o letošní nabídce? Lákavá? Nic moc? A co byste rádi viděli v NG vy?
Mě by třeba hrozně lákala přehlídka akčního umění u nás i ve světě...nebo i výstavy našich českých skupin, které fungovaly v 60. letech, třeba UB12 (ha ha), Trasa, Máj, nebo třeba italskou arte povera bych tady hrozně ráda viděla, ale o tom si asi můžu leda tak nechat zdát.
Každopádně všechny chytré informace mám z LN a vám přeji pěkný den!
a
 |
| jiří john: bez názu, 1969 |
Devět a dost
Michal Kalhous vystavuje ve SVITu několik fotografií, které tak trochu matou svým námětem.
Zpočátku (a doprovodný text, kde se píše o půdě a ohmatané krabici a já nevim o čem všem ještě, tomu ještě napomáhá) fotografie vypadají jako nějaký srozumitelný sociální dokument á la Jindřich Štreit, ale jak postupujete dál prostorem a textem, pochopíte, že tady námět vůbec nehraje roli. Najednou vyvstávají jiné otázky, než "co na fotografii vidíme", především se ptáme po samotném fotografickém médiu, hledáme, "čím je fotografie sama v sobě", abych parafrázovala Rolanda Barthese. Moc mě nezajímalo světlo nebo auratičnost snímků, jak o tom Martin Škabraha píše v doprovodném textu, spíše mě lákala ona tajemnost fotografie a hledala jsem skryté důvody přitažlivosti Kalhousových snímků. Ta se často skrývá v nenápadných detailech, které přitahují pozornost, může jím být třeba těžko specifikovatelný úsměv malé holky u stolu nebo ruka natahující se z křoví. To jsou detaily, které lze jasně uchopit a pojmenovat, ale pak je tu také ona nezachytitelná prchavost, která vzbuzuje charakteristickou melancholii. Je to melancholie černobílých snímků, které dokumentují jeden kratičký moment (dítě na houpačce), jež však pominul již dávno. Kromě pátrání po tom, co je fotografie jako taková, pak u Kalhousových snímků lze ještě vysledovat určitou lyrickou linii, která diváka tajně svazuje.
Snad je to alespoň trošku srozumitelné, co jsem chtěla sdělit, nejlepší bude, když se na fotografie půjdete podívat sami.
Stránky SVITu zde, výstava potrvá až do 23. března.
Mějte se hezky,
a
Zpočátku (a doprovodný text, kde se píše o půdě a ohmatané krabici a já nevim o čem všem ještě, tomu ještě napomáhá) fotografie vypadají jako nějaký srozumitelný sociální dokument á la Jindřich Štreit, ale jak postupujete dál prostorem a textem, pochopíte, že tady námět vůbec nehraje roli. Najednou vyvstávají jiné otázky, než "co na fotografii vidíme", především se ptáme po samotném fotografickém médiu, hledáme, "čím je fotografie sama v sobě", abych parafrázovala Rolanda Barthese. Moc mě nezajímalo světlo nebo auratičnost snímků, jak o tom Martin Škabraha píše v doprovodném textu, spíše mě lákala ona tajemnost fotografie a hledala jsem skryté důvody přitažlivosti Kalhousových snímků. Ta se často skrývá v nenápadných detailech, které přitahují pozornost, může jím být třeba těžko specifikovatelný úsměv malé holky u stolu nebo ruka natahující se z křoví. To jsou detaily, které lze jasně uchopit a pojmenovat, ale pak je tu také ona nezachytitelná prchavost, která vzbuzuje charakteristickou melancholii. Je to melancholie černobílých snímků, které dokumentují jeden kratičký moment (dítě na houpačce), jež však pominul již dávno. Kromě pátrání po tom, co je fotografie jako taková, pak u Kalhousových snímků lze ještě vysledovat určitou lyrickou linii, která diváka tajně svazuje.
Snad je to alespoň trošku srozumitelné, co jsem chtěla sdělit, nejlepší bude, když se na fotografie půjdete podívat sami.
Stránky SVITu zde, výstava potrvá až do 23. března.
Mějte se hezky,
a
2/09/2013
Proti všem a Putinovi
Tak, 17. století už je úspěšně za námi, tedy se můžeme bez výčitek věnovat současnosti, a to ve všech jejích podobách. Dnes jsem si dala po dlouhé době zasloužený galerijní den a rozhodně jsem z letošní zimní nabídky výstav nadšená!
Postupně vám zkusím v několika příspěvcích představit a okomentovat některé výstavy a začnu hned tou nejaktuálnější:
V Meetfactory byla ve čtvrtek 7. 2. zahájena výstava Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru, kterou připravil kurátor Andrej Jerofejev. V rámci debaty v Tranzitdisplay, která se konala samozřejmě v návaznosti na výstavu, charakterizoval Jerofejev současné ruské angažované umění jako druh aktivismu, který projevuje svou nespokojenost pomocí určitých specifik- a těmi může být parodie, používání převleků, narušování tabu atp. Třeba právě s tím převlíkáním to je docela zajímavé... Jedním z nejznámějších ruských umělců je Vladislav Mamišev-Monroe, který se převléká a líčí jako známé společenské osobnosti. Tyto autority (a může jít o kohokoliv, nejen o Putina, ale také o papeže, Dostojevského, Alžbětu I. ad.) svým postojem zesměšňuje, narušuje tak pocit určité povinné úcty k autoritám a osvobozuje lidi od jejich strachu k nim.
Dalším jedincem, který vystupuje podobně individuálně, je také Alexandr Brener, jež v roce 1995 poskakoval na Rudém náměstí v trenýrkách a v boxerských rukavicích a volal: "Pojď ven, Jelcine!"
Výstava nezapomíná ani na skupinu ETI, jejíž lídr Anatolij Osmolovskij se ve svém díle pohybuje záměrně na hraně, zároveň je významnou postavou prvních uměleckých akcí, které byli politicky zaměřené:
Na konci 90. let zorganizovala skupina ETI několik podobných akcí, jednou z nich byla také "demonstrace" nazvaná Barikády, která svou podobou měla připomenout a oslavit 30 let výročí franc. studentské revoluce v Paříži 1968. Barikádám však chyběl pevný politický program a také se v něm projevila typicky ruská nekompromistnost a neslučitelnost názorů. To se ukázalo i na pražské debatě, která se nakonec zvrhla ve vášnivou debatu mezi Jerofejevem, umělcem Avdějem Ter-Oganianem a dalšími přítomnými Rusy. Viktor Pivovarov se snažil česky omluvit své ruské kolegy, ale vlastně se ukázalo, že co Rus to prostě ojedinělý pohled na skutečnost a málokdy se jim podaří v něčem se shodnout.
Výstava je ale vcelku přehledná a daří se jí uchopit pestrost proudů, které teď ruské současné angažované umění vytváří, historický exkurz je poměrně zdařile předveden v podobě komiksu od Alexeje Iorshe:
Nakonec dojde samozřejmě i na Pussy Riot, které najednou v celém pohledu na ruské umění vyvstanou jako jejich přirozená součást. Jejich převlek za křehká a nedozrálá děvčata, zjednodušený hudební projev, to vše má jasnou subverzivní hodnotu, která spolu s určitou spontánností a poměrně čitelnou společenskou zprávou, vypráví o nespokojenosti s ruskou politickou scénou.
Výstavu tedy rozhodně doporučuji, najdete ji v Meetfactory až do 24. března.
A zítra zase zabrousíme do nějaké menší pražské galerie!
Mějte se pěkně,
a
Postupně vám zkusím v několika příspěvcích představit a okomentovat některé výstavy a začnu hned tou nejaktuálnější:
V Meetfactory byla ve čtvrtek 7. 2. zahájena výstava Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru, kterou připravil kurátor Andrej Jerofejev. V rámci debaty v Tranzitdisplay, která se konala samozřejmě v návaznosti na výstavu, charakterizoval Jerofejev současné ruské angažované umění jako druh aktivismu, který projevuje svou nespokojenost pomocí určitých specifik- a těmi může být parodie, používání převleků, narušování tabu atp. Třeba právě s tím převlíkáním to je docela zajímavé... Jedním z nejznámějších ruských umělců je Vladislav Mamišev-Monroe, který se převléká a líčí jako známé společenské osobnosti. Tyto autority (a může jít o kohokoliv, nejen o Putina, ale také o papeže, Dostojevského, Alžbětu I. ad.) svým postojem zesměšňuje, narušuje tak pocit určité povinné úcty k autoritám a osvobozuje lidi od jejich strachu k nim.
 |
| vladislav mamišev-monroe: prezident, 2012 |
 |
| "Proti všem", 1999 před Leninovým mauzoleem |
Výstava je ale vcelku přehledná a daří se jí uchopit pestrost proudů, které teď ruské současné angažované umění vytváří, historický exkurz je poměrně zdařile předveden v podobě komiksu od Alexeje Iorshe:
Nakonec dojde samozřejmě i na Pussy Riot, které najednou v celém pohledu na ruské umění vyvstanou jako jejich přirozená součást. Jejich převlek za křehká a nedozrálá děvčata, zjednodušený hudební projev, to vše má jasnou subverzivní hodnotu, která spolu s určitou spontánností a poměrně čitelnou společenskou zprávou, vypráví o nespokojenosti s ruskou politickou scénou.
Výstavu tedy rozhodně doporučuji, najdete ji v Meetfactory až do 24. března.
A zítra zase zabrousíme do nějaké menší pražské galerie!
Mějte se pěkně,
a
12/27/2012
Never Ever Sorry!
V letošním roce natočila mladinká dokumentaristka Alison Klayman snímek o nejslavnějším čínském umělci Ai Wei Weiovi. Promítal se na jihlavském festivalu, kiny, tuším, neproběhl, což je docela škoda. Dokument "Never Sorry" podává o umělci celkem intimní a poutavý příběh. Tento tvrdohlavý disident a věčný kritik čínské politiky má opravdu co vyprávět a jeho dílo je možné chápat jako provokativní příspěvek k současnému diskurzu o směřování výtvarného umění.
Kromě jeho nejslavnějších kousků, jakými bylo rozbíjení starodávné vázy z dynasite Han nebo výstava v Tate Modern, která zahrnovala miliony ručně malovaných keramických slunečnicových semínek, se dozvídáme o jeho politických aktivitách- například již téměř dva roky shromažďuje jména obětí zemětřesení v provincii Sečuán, při kterém zemřelo na desítky tisíc lidí. Jedná se o činnost, kterou by měla mít na starost spíše čínská vláda, ta však neštěstí víceméně ignoruje.
Ai Wei Weiovou zbraní proti systému byl až donedávna hlavně Twitter, kde denně informoval o všem, co se kolem něj děje, vkládal na něj fotky a kritizoval konkrétní policisty a úředníky. Internet je pro něj místem svobody, kde každý může vyjádřit nahlas své myšlenky a za to by neměl být trestán. Všechny své akce Ai Wei Wei neúnavně dokumentoval, natáčel a fotografoval. Věřil, že se tak jeho slovo pomocí internetu dostane k co nejvíce lidem, kteří touží stejně jako on po změně čínské politické situace. K tomu je třeba také počítat četné rozhovory, které poskytoval novinářům ze všech možných zemí.
V loňském roce, v březnu 2011, byl však Ai Wei Wei zatčen a po několik měsíců vězněn na neznámém místě. Po celém světě se strhla vlna odporu, mnoho lidí volalo po osvobození. Když ho po 81 dnech pustili na svobodu, jednou z podmínek propuštění byl zákaz podávání rozhovorů a vůbec omezení všech jeho internetových aktivit. Jinak vřelý a výřečný Ai Wei Wei v dokumentu odmítá s kýmkoliv mluvit a na celý rok se vlastně uzamyká do mlčení. Je to trochu smutný pohled.
Každopádně v červnu 2012, rok od jeho propuštění, je Ai Wei Wei všech těchto podmínek zproštěn. Do Guardianu napsal poměrně zajímavý článek, kde píše o uvěznění a lituje roku, kdy musel mlčet. K přečtení zde.
Ai Wei Wei je vlastně nesmírně zajímavý umělec. Jeho aktivity jsou až na hraně disidentských aktivit, které možná ani za umění prohlásit nejde, přesto však jde o poměrně úspěšnou a provokativní kritiku, na kterou slyší i zahraničí. Ve svých dílech většinou čerpá z čínské tradice, ve svém přístupu k ní je však docela radikální- uznává ji a přijímá ji, na druhou stanu však jasně říká- "miluji tuto kulturu, ale já se chci osvobodit od tradice a přijít s něčím novým".
Ou, je toho ještě tolik, Ai Wei Weiovo dílo je nesmírně zajímavé a inspirativní, ale už jsem toho napsala dost.
Dokument "Never Sorry" vážně doporučuju, jeho stránky najdete zde; video, kde Ai Wei Wei vypráví o výstavě Sunflower Seeds v Tate Modern zde.
A taky...málem jsem zapomněla...musim se pochlubit, že jsem letos jedno Ai Wei Weiovo dílo vlastně viděla...v Hyde Parku funguje Serpentine Gallery, která kromě výstav současného umění každý rok povolá jednoho světoznámého architekta, aby u galerie postavil pavilon, jehož trvání je vždycky něco kolem půl roku. Od roku 2000 se na této drobné stavbičce už vystřídala jména jako Zaha Hadid, Daniel Liebeskind, Toyo Ito, Oscar Niemeyer, Alvaro Siza, Rem Koolhaas, SANAA, Jean Nouvel, Peter Zumthor a další... A letos měli pavilon na starosti Herzog & de Meuron s Ai Wei Weiem. Jo, za tímhle projektem, myslím, stojí Hans Ulrich Obrist, ale o tomhle chlapíkovi zase jindy.
A tady už fotky z Hyde Parku a mějte se krásně!
Kromě jeho nejslavnějších kousků, jakými bylo rozbíjení starodávné vázy z dynasite Han nebo výstava v Tate Modern, která zahrnovala miliony ručně malovaných keramických slunečnicových semínek, se dozvídáme o jeho politických aktivitách- například již téměř dva roky shromažďuje jména obětí zemětřesení v provincii Sečuán, při kterém zemřelo na desítky tisíc lidí. Jedná se o činnost, kterou by měla mít na starost spíše čínská vláda, ta však neštěstí víceméně ignoruje.
 |
| rozbíjení vázy z dynastie Han, 1995 |
 |
| Tate Modern, od 12. října 2010 do 2. Května 2011 |
Ai Wei Weiovou zbraní proti systému byl až donedávna hlavně Twitter, kde denně informoval o všem, co se kolem něj děje, vkládal na něj fotky a kritizoval konkrétní policisty a úředníky. Internet je pro něj místem svobody, kde každý může vyjádřit nahlas své myšlenky a za to by neměl být trestán. Všechny své akce Ai Wei Wei neúnavně dokumentoval, natáčel a fotografoval. Věřil, že se tak jeho slovo pomocí internetu dostane k co nejvíce lidem, kteří touží stejně jako on po změně čínské politické situace. K tomu je třeba také počítat četné rozhovory, které poskytoval novinářům ze všech možných zemí.
V loňském roce, v březnu 2011, byl však Ai Wei Wei zatčen a po několik měsíců vězněn na neznámém místě. Po celém světě se strhla vlna odporu, mnoho lidí volalo po osvobození. Když ho po 81 dnech pustili na svobodu, jednou z podmínek propuštění byl zákaz podávání rozhovorů a vůbec omezení všech jeho internetových aktivit. Jinak vřelý a výřečný Ai Wei Wei v dokumentu odmítá s kýmkoliv mluvit a na celý rok se vlastně uzamyká do mlčení. Je to trochu smutný pohled.
Každopádně v červnu 2012, rok od jeho propuštění, je Ai Wei Wei všech těchto podmínek zproštěn. Do Guardianu napsal poměrně zajímavý článek, kde píše o uvěznění a lituje roku, kdy musel mlčet. K přečtení zde.
Ai Wei Wei je vlastně nesmírně zajímavý umělec. Jeho aktivity jsou až na hraně disidentských aktivit, které možná ani za umění prohlásit nejde, přesto však jde o poměrně úspěšnou a provokativní kritiku, na kterou slyší i zahraničí. Ve svých dílech většinou čerpá z čínské tradice, ve svém přístupu k ní je však docela radikální- uznává ji a přijímá ji, na druhou stanu však jasně říká- "miluji tuto kulturu, ale já se chci osvobodit od tradice a přijít s něčím novým".
Ou, je toho ještě tolik, Ai Wei Weiovo dílo je nesmírně zajímavé a inspirativní, ale už jsem toho napsala dost.
Dokument "Never Sorry" vážně doporučuju, jeho stránky najdete zde; video, kde Ai Wei Wei vypráví o výstavě Sunflower Seeds v Tate Modern zde.
A taky...málem jsem zapomněla...musim se pochlubit, že jsem letos jedno Ai Wei Weiovo dílo vlastně viděla...v Hyde Parku funguje Serpentine Gallery, která kromě výstav současného umění každý rok povolá jednoho světoznámého architekta, aby u galerie postavil pavilon, jehož trvání je vždycky něco kolem půl roku. Od roku 2000 se na této drobné stavbičce už vystřídala jména jako Zaha Hadid, Daniel Liebeskind, Toyo Ito, Oscar Niemeyer, Alvaro Siza, Rem Koolhaas, SANAA, Jean Nouvel, Peter Zumthor a další... A letos měli pavilon na starosti Herzog & de Meuron s Ai Wei Weiem. Jo, za tímhle projektem, myslím, stojí Hans Ulrich Obrist, ale o tomhle chlapíkovi zase jindy.
A tady už fotky z Hyde Parku a mějte se krásně!
12/06/2012
Prize for Price
Zřejmě vůbec nejprestižnější cenu na poli výtvarného umění- Turner Prize - dostala v pondělí 3. prosince Elizabeth Price. Na výstavě v Tate Britain se prezentovala 20-timinutovým videem, které trochu připomínalo upoutávku na nějaký film, trochu powerpointovou prezentaci a trochu mátlo svým námětem.
Porota film označila za nesmírně přitažlivý (což můžu potvrdit, viděla jsem jej v galerii dvakrát za sebou a nebyla jsem schopná odejít), propojení jednotlivých scén bylo svižné a cítili jste v něm skrytý řád, jež lákal k objevení. Co zprvu vypadá jako lekce z dějin umění (film začíná edukačním popisem jednotlivých částí chórového prostoru v chrámu), se pomalu přesune do historie, konkrétně do roku 1979, kdy ve čtvrti Woolworth v Manchesteru vyhořel obchod s nábytkem a při požáru zemřelo 10 lidí. Při sledování videa si připadáte trochu creepy, kritička listu The Guardian Skye Sherwin označila film za portrét post-humanistického světa, který si ukrývá své fetiše v přihrádkách v muzeu či v designových obchodech. Ačkoliv se lidé ve scénách mihnou, vůbec tam jakoby nepůsobí přirozeně. Je to těžké vysvětlit.
Možná bude lepší, když se rovnou na kousek videa kouknete, a to tady.
Tady se zase můžete podívat na rozhovor s Elizabeth Price.
A mějte se pěkně!
a
12/03/2012
Houdek? Opravdu? Houdek?
Tuzemské zpravodajství o výtvarné scéně je vždycky trošku k popukání. Přesvědčila jsem se o tom znovu, když Čt24 přenášela živě rozhovor s vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimírem Houdkem.
Mimochodem, kdo si to ještě nepřečetl, letos vyhrál Cenu opravdu malíř, opravdu Houdek, opravdu onen záhadný autor čerpající z avantgardy 1. poloviny 20. století, jehož obrazy, ani jeho povídání o nich, mě vůbec nezaujalo a vůbec jsem z toho byla trochu na větvi, takže jsem to sem zapomněla napsat.
"Porota zvláště ocenila, jak se Houdkovi podařilo spojit riziko a ambicióznost s rozhodností a měřítkem. (...) a považuje za podstatné, že i nadále napomáhá tvorbě nových formálních řešení."
Nová formální řešení?? Jak jako nová? Vždyť sám řekl, že navazuje na téměř 100 let staré postupy! A ambiciózní měřítko? Prosim vás...přiznám se, že jsem v Domě umění v Brně nebyla, z fotek z instalace výstavy však je patrné, že obrazy mají možná tak 2 metry na výšku, každý kdo zná trošku dějiny umění 20. století, ví, že s velikostí obrazů amerických abstraktních expresionistů se Houdkovy plátýnka vůbec nedají porovnávat.
A vůbec mě to prostě rozmrzelo, protože mám pocit, že jsme zase zabředli v nějakým provinčním konzervativismu, který nás zase vrací o několik kroků dál, a že s novými postupy pracujou spíš jiný laureáti- třeba Babanová nebo Franta s Böhmem, o Houdkovi bych to rozhodně neprohlásila.
Ale znovu se přiznávám k tomu, že naživo jsem jeho obrazy neviděla, takže by mě možná trochu víc uchvátily (to asi ano), ale stále to nevyvrací fakt, že porotě nevěřím ani slovo.
Každopádně původně jsem chtěla psát o onom roztomilém zpravodajském vstupu, kdy byl do hlavních zpráv na Čt24 vsazen živý záběr ze slavnostního předávání Ceny v Divadle Husa na provázku. Nejvtipněší je komentář redaktorky, která oznamuje jméno vítěze ještě před tím, než byl doopravdy v divadle vyhlášen, a pak následujcí večerní rozhovor s Houdkem, který evidetně nebyl schopný dát dohromady jednu pořádnou větu. A otázky paní moderátorky byly tak mimo a tak klasicky nevhodně trapný, že jsem se musela vážně smát. Ale Houdek se na tom videu tak rozkošně směje, že jsem mu skoro odpustila ty jeho obrazy. Skoro. Rozhovor zde.
A mějte se krásně!
a
Mimochodem, kdo si to ještě nepřečetl, letos vyhrál Cenu opravdu malíř, opravdu Houdek, opravdu onen záhadný autor čerpající z avantgardy 1. poloviny 20. století, jehož obrazy, ani jeho povídání o nich, mě vůbec nezaujalo a vůbec jsem z toho byla trochu na větvi, takže jsem to sem zapomněla napsat.
"Porota zvláště ocenila, jak se Houdkovi podařilo spojit riziko a ambicióznost s rozhodností a měřítkem. (...) a považuje za podstatné, že i nadále napomáhá tvorbě nových formálních řešení."
Nová formální řešení?? Jak jako nová? Vždyť sám řekl, že navazuje na téměř 100 let staré postupy! A ambiciózní měřítko? Prosim vás...přiznám se, že jsem v Domě umění v Brně nebyla, z fotek z instalace výstavy však je patrné, že obrazy mají možná tak 2 metry na výšku, každý kdo zná trošku dějiny umění 20. století, ví, že s velikostí obrazů amerických abstraktních expresionistů se Houdkovy plátýnka vůbec nedají porovnávat.
A vůbec mě to prostě rozmrzelo, protože mám pocit, že jsme zase zabředli v nějakým provinčním konzervativismu, který nás zase vrací o několik kroků dál, a že s novými postupy pracujou spíš jiný laureáti- třeba Babanová nebo Franta s Böhmem, o Houdkovi bych to rozhodně neprohlásila.
Ale znovu se přiznávám k tomu, že naživo jsem jeho obrazy neviděla, takže by mě možná trochu víc uchvátily (to asi ano), ale stále to nevyvrací fakt, že porotě nevěřím ani slovo.
Každopádně původně jsem chtěla psát o onom roztomilém zpravodajském vstupu, kdy byl do hlavních zpráv na Čt24 vsazen živý záběr ze slavnostního předávání Ceny v Divadle Husa na provázku. Nejvtipněší je komentář redaktorky, která oznamuje jméno vítěze ještě před tím, než byl doopravdy v divadle vyhlášen, a pak následujcí večerní rozhovor s Houdkem, který evidetně nebyl schopný dát dohromady jednu pořádnou větu. A otázky paní moderátorky byly tak mimo a tak klasicky nevhodně trapný, že jsem se musela vážně smát. Ale Houdek se na tom videu tak rozkošně směje, že jsem mu skoro odpustila ty jeho obrazy. Skoro. Rozhovor zde.
A mějte se krásně!
a
11/28/2012
Krev, Paříž a rozlitá voňavka
Ha, byla jsem v DOXu a během dvou hodin jsem viděla spoustu krve, trochu nevkusu a taky jednu šíleně dlouhou výstavu, na kterou už mi nezbyly síly.
Nejdřív tedy k té krvi. A k barvě samozřejmě. A taky trochu nahoty tam bylo.
Mluvím samozřejmě o vídeňských akcionistech, kteří v 60. letech nabourávali snad všechna tabu, která v rakouské společnosti byla myslitelná. Běhali po jeviští nazí, preparovali mrtvá zvířata, polévali se krví, matlali se ve vnitřnostech, obalovali se ve vápně, váleli a lezli po sobě, hodně se u toho fotili a natáčeli na videa.
Vídeňský akcionismus (u nás by se tomu říkalo akční umění) je třeba chápat v intencích doby, v objevování umění jako akce, performance, v odtajňování dosud nezveřejnitelných témat, je třeba jej chápat jako odpověď na traumata konzervativní společnosti. (Hlavní problém výstavy vidím v jejím důrazu na ženský element v hnutí akcionistů. Proto hned vypadají jejich akce jako sexuálně motivované, přitom však jde o jeden z mnoha motivů, to je třeba si připomenout.) Ačkoliv to tak vůbec na výstavě nevypadá, jejich primární cíl není šokovat diváka, ale nutí jej účastnit se tajemných, z dávné historie převzatých, rituálů, kdy účastníci zakoušejí pach krve- pach nevolnosti, úzkosti, vlastní smrtelnosti. Šlo o nastolení určité situace, ne o vytvoření uměleckého artefaktu, jak jsme na to byli po staletí zvyklí. Najednou je umění všude kolem nás, není hmatatelné, lehko popsatelné, není materiální a k prodeji. Najednou je uměním náš pocit, NÁŠ ŽIVOT.
To poslední jsem zvýraznila, protože v tu chvíli jde o zásadní obrat ve vývoji umění. Na scénu nepřicházejí jen vídeňáci, ale v 50. letech také pařížští situacionisté, kteří hlásají hesla jako "Nikdy nepracuj!", jsou radikální, jde jim o vytváření situací (hlavně ve městech), při kterých se snaží propojit život a umění; vystupují proti racionalismu moderní doby, proti dehumanizovaným sídlištím socialistického charakteru, požadují, aby městům byla navrácena jejich středověká spletitost, kde se lidé ztrácejí v ulicích, náhodně se potkávají a dostávají se do stále jiných a nových situací.
Umělec Constant dokonce navrhl ideální situacionistické město, které trochu vypadá jako obrovské letiště. Podle Constanta nezatěžuje přírodu a je natolik složité, že se v něm člověk stále ztrácí a nechává se jím unášet, tak se stává součástí různých situací.
U nás jsme taky měli nadšence, kteří nechávali lidi na ulicích zakoušet nezvyklé situace. Milan Knížák zorganizoval 13. prosince 1964 pro své přátele i pro náhodné kolemjdoucí Aktuální procházku po Novém Světě. "Pro průvod účastníků byla připravena procházka plná neobvyklých překvapení: setkali se s plastikou ze sbalených starých šatů, visící na plynové lampě, s kontabasistou hrajícím vleže na zádech a na dláždění, na chvíli byli zavřeni do malé místnůstky, v níž byla rozlitá voňavka atd." (Morganová: Akční umění)
Procházek a různých demonstrací uspořádal Knížák mnoho. Kromě něj bych chtěla ještě upozornit na Eugena Brikciuse a jeho průvod s chleby (tzv. Díkůvzdání, 1967) a nesmíme zapomenout ani na Boudníka, který již v roce 1949 propagoval v ulicích myšlenky svého vlastního uměleckého stylu- explosionalismu. Před oprýskané zdi Starého Města staví malířský stojan a překresluje, co vidí v opadané omítce. "Někdy zůstane jeho pošetilá činnost bez povšimnutí, jindy však vzbudí nebývalý zájem kolemjdoucích, kteří se zastavují, dotazují po smyslu takového konání, diskutují, a pak někteří z nich začínají sami objevovat zázrak obrazotvornosti." (Morganová)
Nakonec definice happeningu od jeho duchovního otce Allana Kaprowa: "Je uměním, ale zdá se, že je blíže životu."
Tolik k akčnímu umění. Nějak jsem se rozepsala, takže už nedojde na kritiku Jana Jakuba Kotíka, který má v DOXu taky výstavu, každopádně se mi nelíbil; a akce Ztohoven, kdy zveřejnili čísla na politiky a teď čekají, že se něco změní, že se začnou politici snad líp chovat nebo co, tak to mi taky nepřišlo úplně smysluplný. Tedy tak.
Tak se mějte pěkně!
a
Nejdřív tedy k té krvi. A k barvě samozřejmě. A taky trochu nahoty tam bylo.
Mluvím samozřejmě o vídeňských akcionistech, kteří v 60. letech nabourávali snad všechna tabu, která v rakouské společnosti byla myslitelná. Běhali po jeviští nazí, preparovali mrtvá zvířata, polévali se krví, matlali se ve vnitřnostech, obalovali se ve vápně, váleli a lezli po sobě, hodně se u toho fotili a natáčeli na videa.
Vídeňský akcionismus (u nás by se tomu říkalo akční umění) je třeba chápat v intencích doby, v objevování umění jako akce, performance, v odtajňování dosud nezveřejnitelných témat, je třeba jej chápat jako odpověď na traumata konzervativní společnosti. (Hlavní problém výstavy vidím v jejím důrazu na ženský element v hnutí akcionistů. Proto hned vypadají jejich akce jako sexuálně motivované, přitom však jde o jeden z mnoha motivů, to je třeba si připomenout.) Ačkoliv to tak vůbec na výstavě nevypadá, jejich primární cíl není šokovat diváka, ale nutí jej účastnit se tajemných, z dávné historie převzatých, rituálů, kdy účastníci zakoušejí pach krve- pach nevolnosti, úzkosti, vlastní smrtelnosti. Šlo o nastolení určité situace, ne o vytvoření uměleckého artefaktu, jak jsme na to byli po staletí zvyklí. Najednou je umění všude kolem nás, není hmatatelné, lehko popsatelné, není materiální a k prodeji. Najednou je uměním náš pocit, NÁŠ ŽIVOT.
To poslední jsem zvýraznila, protože v tu chvíli jde o zásadní obrat ve vývoji umění. Na scénu nepřicházejí jen vídeňáci, ale v 50. letech také pařížští situacionisté, kteří hlásají hesla jako "Nikdy nepracuj!", jsou radikální, jde jim o vytváření situací (hlavně ve městech), při kterých se snaží propojit život a umění; vystupují proti racionalismu moderní doby, proti dehumanizovaným sídlištím socialistického charakteru, požadují, aby městům byla navrácena jejich středověká spletitost, kde se lidé ztrácejí v ulicích, náhodně se potkávají a dostávají se do stále jiných a nových situací.
Umělec Constant dokonce navrhl ideální situacionistické město, které trochu vypadá jako obrovské letiště. Podle Constanta nezatěžuje přírodu a je natolik složité, že se v něm člověk stále ztrácí a nechává se jím unášet, tak se stává součástí různých situací.
U nás jsme taky měli nadšence, kteří nechávali lidi na ulicích zakoušet nezvyklé situace. Milan Knížák zorganizoval 13. prosince 1964 pro své přátele i pro náhodné kolemjdoucí Aktuální procházku po Novém Světě. "Pro průvod účastníků byla připravena procházka plná neobvyklých překvapení: setkali se s plastikou ze sbalených starých šatů, visící na plynové lampě, s kontabasistou hrajícím vleže na zádech a na dláždění, na chvíli byli zavřeni do malé místnůstky, v níž byla rozlitá voňavka atd." (Morganová: Akční umění)
Procházek a různých demonstrací uspořádal Knížák mnoho. Kromě něj bych chtěla ještě upozornit na Eugena Brikciuse a jeho průvod s chleby (tzv. Díkůvzdání, 1967) a nesmíme zapomenout ani na Boudníka, který již v roce 1949 propagoval v ulicích myšlenky svého vlastního uměleckého stylu- explosionalismu. Před oprýskané zdi Starého Města staví malířský stojan a překresluje, co vidí v opadané omítce. "Někdy zůstane jeho pošetilá činnost bez povšimnutí, jindy však vzbudí nebývalý zájem kolemjdoucích, kteří se zastavují, dotazují po smyslu takového konání, diskutují, a pak někteří z nich začínají sami objevovat zázrak obrazotvornosti." (Morganová)
Nakonec definice happeningu od jeho duchovního otce Allana Kaprowa: "Je uměním, ale zdá se, že je blíže životu."
Tolik k akčnímu umění. Nějak jsem se rozepsala, takže už nedojde na kritiku Jana Jakuba Kotíka, který má v DOXu taky výstavu, každopádně se mi nelíbil; a akce Ztohoven, kdy zveřejnili čísla na politiky a teď čekají, že se něco změní, že se začnou politici snad líp chovat nebo co, tak to mi taky nepřišlo úplně smysluplný. Tedy tak.
Tak se mějte pěkně!
a
11/22/2012
Kunstbiják
Jak prokrastinují kunsthistorici?
Koukají na populární dokumenty o umělcích.
Vždycky je to trochu legrace sledovat, jak se umělci vyrovnávají se svojí popularitou, jak je to mění. Zároveň je zajímavé vidět je přímo u tvorby. Něco by ale kunsthistorik raději vidět vůbec neměl. Nakonec stejně zjistíte, že o většině děl je lepší mlčet a nic o nich neříkat.
Z poslední doby mi utkvěly v hlavě dva dokumenty: The Artist Is Present o Marině Abramović a Gerhard Richter Painting.
1) The Artist Is Present (2010)
Marina je nesmírně zajímavá žena, jejíž projekty měly největší sílu v 80. letech. Tehdy vymýšlela spolu se svým přítelem Ulayem nespočet veřejných i soukromých performancí. Byla vždycky docela dost radikální a často šla až na kost, tím myslím, že jí i párkrát šlo o život. A to ať už kvůli videím, kde se nechává oblézat hadem nebo kde stále dokola různými způsoby mučí své tělo, či radikálními půsty. Většinou vystupovala před diváky úplně nahá, nechaná napospas, jednou si sedla do galerie a před sebou měla různé předměty, které mohli návštěvníci na ní použít. Jindy s Ulayem hodiny a hodiny do sebe naráželi, stále znovu a znovu odkrývali stará tabu a symbolicky ztvárňovali úmorný sisyfovský prvek lidského života. Důležitými tématy byly trpělivost, smrtelnost a tělesnost.
V dokumenty The Artist Is Present jsou poměrně zdařile všechny její starší věci ukázány, ústředním bodem celého filmu je však Marinina retrospektiva, která probíhala tři měsíce v MOMA v New Yorku v roce 2010. Každý den během celého průběhu výstavy byla v galerii přítomná i samotná Marina, jež zvala diváky k účasti na performance. Kdokoliv mohl přijít a sednout si před ní a pobýt tam, jak dlouho chtěl. Jednalo se o poměrně silné a emotivní dílo, jak jsem pochopila z dokumentu. Zároveň šlo ale taky o nemalou show, no...Američani no.
2) Gerhard Richter Painting (2011)
Druhý dokument mám ještě v docela živé paměti, zkoukla jsem jej tady (druhý díl zde). Procvičíte si zároveň angličtinu i němčinu, nádhera. : ) Každopádně Gerhard Richter je taky docela velká superstar, vlastně cokoliv, co namaluje, má milionovou hodnotu. Ale pro mě bylo zajímavé vidět, jak jeho obrazy vznikají. Zásadní je, že vlastně jde jenom o formu, o to, co vidíme. Pod obrazem se nic neskrývá. Pozor, to není myšleno negativně. Ve skutečnosti jde o důležitý odkaz na action painting 50. let a na jeho teoretickou základnu- tím myslím teoretika Clementa Greenberga. Ten ve svém textu Modernistická malba tvrdí, že malba sama o sobě potřebuje projít vlastní sebereflexí, sebekritikou, pak může dojít k vlastním vyjadřovacím prostředkům a vyhnout se tak úpadku. Podle Clema nemusí malba zobrazovat ani věci (to umí fotka), ani příběhy (na to máme literaturu), ale moderní obraz by měl říkat: "já jsem pomalovaná plocha." Pro malbu je zásadní, že se vyjadřuje pomocí plochy, která má určitý tvar, a pomocí barvy, která je na plochu nanášena. To je vše. A zároveň je to tak kouzelné. Nemusíte s Clemem souhlasit, ostatně jde o návrat k 50. letům, k Jacksonovi Pollockovi, ale myslím, že na Gerharda Richtera to poměrně sedí. Pokud ovšem mluvíme o jeho abstraktních obrazech. Pak také Richter maluje portréty, kde se zase vyrovnává s fotografií, a to je zase na úplně jiné téma. Každopádně dokument stojí za zhlédnutí, není sice tak výživný jako ten o Marině, ale zas je trochu jiný.
A příště zas o nějaké výstavě. Byla jsem na Švankmajerovi (skvělé), v Rudolfinu (hrůza) a ve Veletržáku (ústečtí studenti se svým projektem Univerzita Předlice mě mile překvapili); a chystám se do Špálovky (no, uvidíme), na Kolíbala (těšim, těšim) a do DOXu (na Kotíka a na rakouské maso, jop).
Mějte se krásně!
a
Koukají na populární dokumenty o umělcích.
Vždycky je to trochu legrace sledovat, jak se umělci vyrovnávají se svojí popularitou, jak je to mění. Zároveň je zajímavé vidět je přímo u tvorby. Něco by ale kunsthistorik raději vidět vůbec neměl. Nakonec stejně zjistíte, že o většině děl je lepší mlčet a nic o nich neříkat.
Z poslední doby mi utkvěly v hlavě dva dokumenty: The Artist Is Present o Marině Abramović a Gerhard Richter Painting.
1) The Artist Is Present (2010)
Marina je nesmírně zajímavá žena, jejíž projekty měly největší sílu v 80. letech. Tehdy vymýšlela spolu se svým přítelem Ulayem nespočet veřejných i soukromých performancí. Byla vždycky docela dost radikální a často šla až na kost, tím myslím, že jí i párkrát šlo o život. A to ať už kvůli videím, kde se nechává oblézat hadem nebo kde stále dokola různými způsoby mučí své tělo, či radikálními půsty. Většinou vystupovala před diváky úplně nahá, nechaná napospas, jednou si sedla do galerie a před sebou měla různé předměty, které mohli návštěvníci na ní použít. Jindy s Ulayem hodiny a hodiny do sebe naráželi, stále znovu a znovu odkrývali stará tabu a symbolicky ztvárňovali úmorný sisyfovský prvek lidského života. Důležitými tématy byly trpělivost, smrtelnost a tělesnost.
V dokumenty The Artist Is Present jsou poměrně zdařile všechny její starší věci ukázány, ústředním bodem celého filmu je však Marinina retrospektiva, která probíhala tři měsíce v MOMA v New Yorku v roce 2010. Každý den během celého průběhu výstavy byla v galerii přítomná i samotná Marina, jež zvala diváky k účasti na performance. Kdokoliv mohl přijít a sednout si před ní a pobýt tam, jak dlouho chtěl. Jednalo se o poměrně silné a emotivní dílo, jak jsem pochopila z dokumentu. Zároveň šlo ale taky o nemalou show, no...Američani no.
2) Gerhard Richter Painting (2011)
Druhý dokument mám ještě v docela živé paměti, zkoukla jsem jej tady (druhý díl zde). Procvičíte si zároveň angličtinu i němčinu, nádhera. : ) Každopádně Gerhard Richter je taky docela velká superstar, vlastně cokoliv, co namaluje, má milionovou hodnotu. Ale pro mě bylo zajímavé vidět, jak jeho obrazy vznikají. Zásadní je, že vlastně jde jenom o formu, o to, co vidíme. Pod obrazem se nic neskrývá. Pozor, to není myšleno negativně. Ve skutečnosti jde o důležitý odkaz na action painting 50. let a na jeho teoretickou základnu- tím myslím teoretika Clementa Greenberga. Ten ve svém textu Modernistická malba tvrdí, že malba sama o sobě potřebuje projít vlastní sebereflexí, sebekritikou, pak může dojít k vlastním vyjadřovacím prostředkům a vyhnout se tak úpadku. Podle Clema nemusí malba zobrazovat ani věci (to umí fotka), ani příběhy (na to máme literaturu), ale moderní obraz by měl říkat: "já jsem pomalovaná plocha." Pro malbu je zásadní, že se vyjadřuje pomocí plochy, která má určitý tvar, a pomocí barvy, která je na plochu nanášena. To je vše. A zároveň je to tak kouzelné. Nemusíte s Clemem souhlasit, ostatně jde o návrat k 50. letům, k Jacksonovi Pollockovi, ale myslím, že na Gerharda Richtera to poměrně sedí. Pokud ovšem mluvíme o jeho abstraktních obrazech. Pak také Richter maluje portréty, kde se zase vyrovnává s fotografií, a to je zase na úplně jiné téma. Každopádně dokument stojí za zhlédnutí, není sice tak výživný jako ten o Marině, ale zas je trochu jiný.
A příště zas o nějaké výstavě. Byla jsem na Švankmajerovi (skvělé), v Rudolfinu (hrůza) a ve Veletržáku (ústečtí studenti se svým projektem Univerzita Předlice mě mile překvapili); a chystám se do Špálovky (no, uvidíme), na Kolíbala (těšim, těšim) a do DOXu (na Kotíka a na rakouské maso, jop).
Mějte se krásně!
a
11/17/2012
Letiště pro mraky
-happening Jana Steklíka z roku 1970:
"Autorovým vizuálním záměrem bylo proměnit louku v letiště, na kterém by "přistály" mraky vytvořené trháním z balícího papíru. Ty pak byly sebrány na hromadu a zapáleny, takže mohly, nejen symbolicky, v podobě dýmu vzlétnout ke svým vzorům na obloze a splynout s nimi. Mraky jsou pro Steklíka symbolem svobody, protože si i v dobách totality mohly klidně putovat přes hranice a zase nazpátek."
(Pavlína Morganová: Akční umění, 2009, s.63)
"Autorovým vizuálním záměrem bylo proměnit louku v letiště, na kterém by "přistály" mraky vytvořené trháním z balícího papíru. Ty pak byly sebrány na hromadu a zapáleny, takže mohly, nejen symbolicky, v podobě dýmu vzlétnout ke svým vzorům na obloze a splynout s nimi. Mraky jsou pro Steklíka symbolem svobody, protože si i v dobách totality mohly klidně putovat přes hranice a zase nazpátek."
(Pavlína Morganová: Akční umění, 2009, s.63)
11/14/2012
Zoufalý pragocentrik
Byla jsem v Plzni. Někdo mě měl předem varovat před regionálními vernisážemi, nikdo to však neudělal, a tak jsem se stala svědkem totálního bizardního večera, který pak měl ještě šťavnatý dojezd, ale to už bych moc odbočila.
Každopádně, nejdřív ke kunstu... Západočeská galerie v Plzni se zase činí, a tak máte v jednom dni co dělat, abyste všechno stihli. Ve "13"najdete spolu s pár grafikama od Váchala hlavně jeho žáka Josefa Hodka, který se sice párkrát trochu seknul rýpadlem, ale jinak na pokoukání ujde.
Masný krámy jsou zase přeplněný k prasknutí, tentokrát díly, které mají svým způsobem reagovat na impulsy futurismu v českém umění 1. poloviny 20. století. Problém je, že futurismus ve své pravé italské podobě nebyl u nás nikdy naplněn, a tak to kurátorka Alena Pomajzlová vyřešila tak, že výstavu nazvala RYTMY+POHYB+SVĚTLO. Pak vedle sebe můžete dát i Fillu, Kubištu a Pešánkovy kinetické plastiky, což sice nejedno kunsthistorické oko pohorší, ale jak jsme se na semináři shodli, z výstavy jsme odcházeli potěšeni skvostnými díly a koncept nás teda trápí zpětně jenom krapet.
No, každopádně večer jsme šli do Galerie města Plzně, kde se konala vernisáž výstavy mladých umělců, jejichž díla byla konfrontována s Váchalovým grafickým cyklem "Šumava umírající a romantická". Obrazy a plastiky tak nějak reagovaly na Váchala, ale hlavně na Šumavu. Něco bylo dost slabý, něco bylo fajn. Nejlepší byl ale koncept výstavy, který se odvíjel od geografických údajů- v místnosti spolu třeba byli chlapíci, kteří bydlí kousek od sebe nebo jejichž díla jsou si trošku formálně podobná...třeba mají podobnou barvu a tak. Ale neberte to jako nějaký krutě promyšlený konceptuální záměr, panu kurátorovi se prostě líbilo, když Franta s Lojzou budou viset vedle sebe, když i chalupy maj od sebe jenom přes kopec.
Pan kurátor/ředitel galerie/umělec na vernisáži rozložil dvě A4 a začal číst dlouhý referát o dílech (mimochodem i on má na výstavě jeden obraz), o tom, kde jaký umělec bydlí a jak to má se Šumavou. V sále sedělo asi padesát důchodců a dvě hladové kunsthistoričky vyčkávající na víno. Po asi půlhodině pan kurátor skončil a předal slovo místnímu varhaníkovi, který se spolu s reprodukovanou podivnou quazihudbou snažil vydat z kláves to nejlepší, co umí. Oukej, řekli jsme si a radši jsme utíkali co nejrychleji pryč. Regionální vernisáž byla i nás příliš velký sousto.
Ale jinak výstavy v Západočeský galerii silně doporučuji.
Mějte se krásně!
a
Každopádně, nejdřív ke kunstu... Západočeská galerie v Plzni se zase činí, a tak máte v jednom dni co dělat, abyste všechno stihli. Ve "13"najdete spolu s pár grafikama od Váchala hlavně jeho žáka Josefa Hodka, který se sice párkrát trochu seknul rýpadlem, ale jinak na pokoukání ujde.
 |
| hodek |
Masný krámy jsou zase přeplněný k prasknutí, tentokrát díly, které mají svým způsobem reagovat na impulsy futurismu v českém umění 1. poloviny 20. století. Problém je, že futurismus ve své pravé italské podobě nebyl u nás nikdy naplněn, a tak to kurátorka Alena Pomajzlová vyřešila tak, že výstavu nazvala RYTMY+POHYB+SVĚTLO. Pak vedle sebe můžete dát i Fillu, Kubištu a Pešánkovy kinetické plastiky, což sice nejedno kunsthistorické oko pohorší, ale jak jsme se na semináři shodli, z výstavy jsme odcházeli potěšeni skvostnými díly a koncept nás teda trápí zpětně jenom krapet.
 | |
| fillova salome |
No, každopádně večer jsme šli do Galerie města Plzně, kde se konala vernisáž výstavy mladých umělců, jejichž díla byla konfrontována s Váchalovým grafickým cyklem "Šumava umírající a romantická". Obrazy a plastiky tak nějak reagovaly na Váchala, ale hlavně na Šumavu. Něco bylo dost slabý, něco bylo fajn. Nejlepší byl ale koncept výstavy, který se odvíjel od geografických údajů- v místnosti spolu třeba byli chlapíci, kteří bydlí kousek od sebe nebo jejichž díla jsou si trošku formálně podobná...třeba mají podobnou barvu a tak. Ale neberte to jako nějaký krutě promyšlený konceptuální záměr, panu kurátorovi se prostě líbilo, když Franta s Lojzou budou viset vedle sebe, když i chalupy maj od sebe jenom přes kopec.
Pan kurátor/ředitel galerie/umělec na vernisáži rozložil dvě A4 a začal číst dlouhý referát o dílech (mimochodem i on má na výstavě jeden obraz), o tom, kde jaký umělec bydlí a jak to má se Šumavou. V sále sedělo asi padesát důchodců a dvě hladové kunsthistoričky vyčkávající na víno. Po asi půlhodině pan kurátor skončil a předal slovo místnímu varhaníkovi, který se spolu s reprodukovanou podivnou quazihudbou snažil vydat z kláves to nejlepší, co umí. Oukej, řekli jsme si a radši jsme utíkali co nejrychleji pryč. Regionální vernisáž byla i nás příliš velký sousto.
Ale jinak výstavy v Západočeský galerii silně doporučuji.
Mějte se krásně!
a
London Two
Inu, začala škola a s tím souvisí i to, že najednou zase mizí dny aninevímkam, nic se nestíhá, ale na fňukání není čas, mám toho v hlavě tolik, že ani nevím co dřív.
Takže popořadě.
1) O sjezdu kunsthistoriků raději jindy. Bylo toho hodně a bylo to dávno, kunsthistorici jsou podivná parta pseudointelektuálů- pseudo, protože sdružuje kromě ryze praktických vědců, taky estetiky a teoretiky a taky trochu zlatokopáče, a ti všichni dohromady v jedné místnosti nedělají dobrotu.
2) Z Londýna bych si domů přivezla jen jednu věc, a to Tate Modern, která je nejúchvatnější galerií moderního umění, jakou jsem zatím navštívila. Zásadní je, že ta budova opravdu žije! Bylo tam plno lidí (dobře, to není úplně argument, v Londýně je všude plno lidí), ale hlavně to nebyly nudné nohy sunoucí postavy, ale pořád tam mezi dílama pobíhaly děti a dole ve dvoraně zase hráli na honěnou nějaký aktivisti, prostě tam byla legrace. A neříkám to jenom proto, že jsem si v dětském koutku dvakrát za sebou zahrála gamesu s dílama Evy Hesse, i když taky trochu, ale protože jsem odtamtud odcházela úžasně osvěžená a nabitá zážitkama, a vůbec...kéž by člověk takhle odcházel z Veletržního paláce.
A pár obrázků k Tate:
 |
| ha! |
3) Ze starých věcí bych upozornila akorát na skvělýho divňouse Hawksmoora a na jeho kostel St Mary Woolnoth (stavba 1716- 1723)...připomeňme si, že ve stejné době u nás působí Dientzenhoferové...ha ha, a v Anglii vznikne taková magořina:
4) Z malých galerií se mi asi nejvíc líbilo u Saatchiho, což je takovej nechutně bohatej sběratel, ale díla vystavoval slušný. Kromě Queeny, kterou vidíte nahoře, tam byly i výborný fotky (výstava Out of focus), a pak úplně v suterénu se dalo nakouknout do místnosti, která byla do půlky zalitá těžkým černým olejem. Dílo je od Richarda Wilsona a jmenuje se 20:50, původně vzniklo už v roce 1987. A efekt byl opravdu působivý, ale na to musí člověk stát v tý místnosti, kde to silně zapáchá a atmosféra je tam hodně dusivá a nestravitelná, a ta hladina je úplně pevná a šíleně lesklá. Bláznivý.
5) A nakonec ještě Turner Prize, což je něco jako u nás Cena Jindřicha Chalupeckého, ale Turner je vážně dost prestižní záležitost a vždycky taky trochu kontroverzní, ale rozhodně to stálo za to, protože ve srovnání s výstavou London Twelve, která se holedbala titulkem "Současné britské umění", šlo o daleko bohatší a promyšlenější koncepci.
"Díla finalistů vypráví o velmi složitých a interních problémech, která nejsou patrná zvnějšku, ale je třeba s nimi strávit spoustu času, aby mohla být pochopena. Spíše než o formální záležitosti jde o hledání nových cest umění, nových světů plných skryté kritiky a jemného humoru. Zprvu velmi těžko přístupná díla tak nakonec nabízejí více vrstev než blyštivý zájem jednoho kurátora. Finalisté Turner Prize prezentují svá díla v Tate Britain a kromě velkorysé propagace v televizi (Channel 4), o které se tuzemským Chalupářům může jenom zdát, nabízí galerie na výstavě výborné doprovodné texty vztahující se k jednotlivým umělcům. Ve výstavních sálech doprovází instalace vždy několik odstavců o výtvarníkovi a o vystaveném díle, což je zejména pro tápající, kteří slyší jména umělců poprvé, výborná pomůcka pro zorientování. (To je možná právě ta část, která v Praze nejvíc chyběla.)"
Prostě super, super. Víc netřeba dodávat.
Ale jinak Londýn stojí za starou penci. V Praze je líp.
Příště bude Plzeň, ha!
a
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)