Zpočátku (a doprovodný text, kde se píše o půdě a ohmatané krabici a já nevim o čem všem ještě, tomu ještě napomáhá) fotografie vypadají jako nějaký srozumitelný sociální dokument á la Jindřich Štreit, ale jak postupujete dál prostorem a textem, pochopíte, že tady námět vůbec nehraje roli. Najednou vyvstávají jiné otázky, než "co na fotografii vidíme", především se ptáme po samotném fotografickém médiu, hledáme, "čím je fotografie sama v sobě", abych parafrázovala Rolanda Barthese. Moc mě nezajímalo světlo nebo auratičnost snímků, jak o tom Martin Škabraha píše v doprovodném textu, spíše mě lákala ona tajemnost fotografie a hledala jsem skryté důvody přitažlivosti Kalhousových snímků. Ta se často skrývá v nenápadných detailech, které přitahují pozornost, může jím být třeba těžko specifikovatelný úsměv malé holky u stolu nebo ruka natahující se z křoví. To jsou detaily, které lze jasně uchopit a pojmenovat, ale pak je tu také ona nezachytitelná prchavost, která vzbuzuje charakteristickou melancholii. Je to melancholie černobílých snímků, které dokumentují jeden kratičký moment (dítě na houpačce), jež však pominul již dávno. Kromě pátrání po tom, co je fotografie jako taková, pak u Kalhousových snímků lze ještě vysledovat určitou lyrickou linii, která diváka tajně svazuje.
Snad je to alespoň trošku srozumitelné, co jsem chtěla sdělit, nejlepší bude, když se na fotografie půjdete podívat sami.
Stránky SVITu zde, výstava potrvá až do 23. března.
Mějte se hezky,
a
Žádné komentáře:
Okomentovat