London Two

Inu, začala škola a s tím souvisí i to, že najednou zase mizí dny aninevímkam, nic se nestíhá, ale na fňukání není čas, mám toho v hlavě tolik, že ani nevím co dřív.
Takže popořadě.

1) O sjezdu kunsthistoriků raději jindy. Bylo toho hodně a bylo to dávno, kunsthistorici jsou podivná parta pseudointelektuálů- pseudo, protože sdružuje kromě ryze praktických vědců, taky estetiky a teoretiky a taky trochu zlatokopáče, a ti všichni dohromady v jedné místnosti nedělají dobrotu.

2) Z Londýna bych si domů přivezla jen jednu věc, a to Tate Modern, která je nejúchvatnější galerií moderního umění, jakou jsem zatím navštívila. Zásadní je, že ta budova opravdu žije! Bylo tam plno lidí (dobře, to není úplně argument, v Londýně je všude plno lidí), ale hlavně to nebyly nudné nohy sunoucí postavy, ale pořád tam mezi dílama pobíhaly děti a dole ve dvoraně zase hráli na honěnou nějaký aktivisti, prostě tam byla legrace. A neříkám to jenom proto, že jsem si v dětském koutku dvakrát za sebou zahrála gamesu s dílama Evy Hesse, i když taky trochu, ale protože jsem odtamtud odcházela úžasně osvěžená a nabitá zážitkama, a vůbec...kéž by člověk takhle odcházel z Veletržního paláce.
A pár obrázků k Tate:

 

ha!

3) Ze starých věcí bych upozornila akorát na skvělýho divňouse Hawksmoora a na jeho kostel St Mary Woolnoth (stavba 1716- 1723)...připomeňme si, že ve stejné době u nás působí Dientzenhoferové...ha ha, a v Anglii vznikne taková magořina:

 
4) Z  malých galerií se mi asi nejvíc líbilo u Saatchiho, což je takovej nechutně bohatej sběratel, ale díla vystavoval slušný. Kromě Queeny, kterou vidíte nahoře, tam byly i výborný fotky (výstava Out of focus), a pak úplně v suterénu se dalo nakouknout do místnosti, která byla do půlky zalitá těžkým černým olejem. Dílo je od Richarda Wilsona a jmenuje se 20:50, původně vzniklo už v roce 1987. A efekt byl opravdu působivý, ale na to musí člověk stát v tý místnosti, kde to silně zapáchá a atmosféra je tam hodně dusivá a nestravitelná, a ta hladina je úplně pevná a šíleně lesklá. Bláznivý.

5) A nakonec ještě Turner Prize, což je něco jako u nás Cena Jindřicha Chalupeckého, ale Turner je vážně dost prestižní záležitost a vždycky taky trochu kontroverzní, ale rozhodně to stálo za to, protože ve srovnání s výstavou London Twelve, která se holedbala titulkem "Současné britské umění", šlo o daleko bohatší a promyšlenější koncepci.
"Díla finalistů vypráví o velmi složitých a interních problémech, která nejsou patrná zvnějšku, ale je třeba s nimi strávit spoustu času, aby mohla být pochopena. Spíše než o formální záležitosti jde o hledání nových cest umění, nových světů plných skryté kritiky a jemného humoru. Zprvu velmi těžko přístupná díla tak nakonec nabízejí více vrstev než blyštivý zájem jednoho kurátora. Finalisté Turner Prize prezentují svá díla v Tate Britain a kromě velkorysé propagace v televizi (Channel 4), o které se tuzemským Chalupářům může jenom zdát, nabízí galerie na výstavě výborné doprovodné texty vztahující se k jednotlivým umělcům. Ve výstavních sálech doprovází instalace vždy několik odstavců o výtvarníkovi a o vystaveném díle, což je zejména pro tápající, kteří slyší jména umělců poprvé, výborná pomůcka pro zorientování. (To je možná právě ta část, která v Praze nejvíc chyběla.)"
Prostě super, super. Víc netřeba dodávat.

Ale jinak Londýn stojí za starou penci. V Praze je líp.
Příště bude Plzeň, ha!
a