Nejdřív tedy k té krvi. A k barvě samozřejmě. A taky trochu nahoty tam bylo.
Mluvím samozřejmě o vídeňských akcionistech, kteří v 60. letech nabourávali snad všechna tabu, která v rakouské společnosti byla myslitelná. Běhali po jeviští nazí, preparovali mrtvá zvířata, polévali se krví, matlali se ve vnitřnostech, obalovali se ve vápně, váleli a lezli po sobě, hodně se u toho fotili a natáčeli na videa.
Vídeňský akcionismus (u nás by se tomu říkalo akční umění) je třeba chápat v intencích doby, v objevování umění jako akce, performance, v odtajňování dosud nezveřejnitelných témat, je třeba jej chápat jako odpověď na traumata konzervativní společnosti. (Hlavní problém výstavy vidím v jejím důrazu na ženský element v hnutí akcionistů. Proto hned vypadají jejich akce jako sexuálně motivované, přitom však jde o jeden z mnoha motivů, to je třeba si připomenout.) Ačkoliv to tak vůbec na výstavě nevypadá, jejich primární cíl není šokovat diváka, ale nutí jej účastnit se tajemných, z dávné historie převzatých, rituálů, kdy účastníci zakoušejí pach krve- pach nevolnosti, úzkosti, vlastní smrtelnosti. Šlo o nastolení určité situace, ne o vytvoření uměleckého artefaktu, jak jsme na to byli po staletí zvyklí. Najednou je umění všude kolem nás, není hmatatelné, lehko popsatelné, není materiální a k prodeji. Najednou je uměním náš pocit, NÁŠ ŽIVOT.
To poslední jsem zvýraznila, protože v tu chvíli jde o zásadní obrat ve vývoji umění. Na scénu nepřicházejí jen vídeňáci, ale v 50. letech také pařížští situacionisté, kteří hlásají hesla jako "Nikdy nepracuj!", jsou radikální, jde jim o vytváření situací (hlavně ve městech), při kterých se snaží propojit život a umění; vystupují proti racionalismu moderní doby, proti dehumanizovaným sídlištím socialistického charakteru, požadují, aby městům byla navrácena jejich středověká spletitost, kde se lidé ztrácejí v ulicích, náhodně se potkávají a dostávají se do stále jiných a nových situací.
Umělec Constant dokonce navrhl ideální situacionistické město, které trochu vypadá jako obrovské letiště. Podle Constanta nezatěžuje přírodu a je natolik složité, že se v něm člověk stále ztrácí a nechává se jím unášet, tak se stává součástí různých situací.
U nás jsme taky měli nadšence, kteří nechávali lidi na ulicích zakoušet nezvyklé situace. Milan Knížák zorganizoval 13. prosince 1964 pro své přátele i pro náhodné kolemjdoucí Aktuální procházku po Novém Světě. "Pro průvod účastníků byla připravena procházka plná neobvyklých překvapení: setkali se s plastikou ze sbalených starých šatů, visící na plynové lampě, s kontabasistou hrajícím vleže na zádech a na dláždění, na chvíli byli zavřeni do malé místnůstky, v níž byla rozlitá voňavka atd." (Morganová: Akční umění)
Procházek a různých demonstrací uspořádal Knížák mnoho. Kromě něj bych chtěla ještě upozornit na Eugena Brikciuse a jeho průvod s chleby (tzv. Díkůvzdání, 1967) a nesmíme zapomenout ani na Boudníka, který již v roce 1949 propagoval v ulicích myšlenky svého vlastního uměleckého stylu- explosionalismu. Před oprýskané zdi Starého Města staví malířský stojan a překresluje, co vidí v opadané omítce. "Někdy zůstane jeho pošetilá činnost bez povšimnutí, jindy však vzbudí nebývalý zájem kolemjdoucích, kteří se zastavují, dotazují po smyslu takového konání, diskutují, a pak někteří z nich začínají sami objevovat zázrak obrazotvornosti." (Morganová)
Nakonec definice happeningu od jeho duchovního otce Allana Kaprowa: "Je uměním, ale zdá se, že je blíže životu."
Tolik k akčnímu umění. Nějak jsem se rozepsala, takže už nedojde na kritiku Jana Jakuba Kotíka, který má v DOXu taky výstavu, každopádně se mi nelíbil; a akce Ztohoven, kdy zveřejnili čísla na politiky a teď čekají, že se něco změní, že se začnou politici snad líp chovat nebo co, tak to mi taky nepřišlo úplně smysluplný. Tedy tak.
Tak se mějte pěkně!
a
Žádné komentáře:
Okomentovat