Zoufalý pragocentrik

Byla jsem v Plzni. Někdo mě měl předem varovat před regionálními vernisážemi, nikdo to však neudělal, a tak jsem se stala svědkem totálního bizardního večera, který pak měl ještě šťavnatý dojezd, ale to už bych moc odbočila.
Každopádně, nejdřív ke kunstu... Západočeská galerie v Plzni se zase činí, a tak máte v jednom dni co dělat, abyste všechno stihli. Ve "13"najdete spolu s pár grafikama od Váchala hlavně jeho žáka Josefa Hodka, který se sice párkrát trochu seknul rýpadlem, ale jinak na pokoukání ujde.

hodek

Masný krámy jsou zase přeplněný k prasknutí, tentokrát díly, které mají svým způsobem reagovat na impulsy futurismu v českém umění 1. poloviny 20. století. Problém je, že futurismus ve své pravé italské podobě nebyl u nás nikdy naplněn, a tak to kurátorka Alena Pomajzlová vyřešila tak, že výstavu nazvala RYTMY+POHYB+SVĚTLO. Pak vedle sebe můžete dát i Fillu, Kubištu a Pešánkovy kinetické plastiky, což sice nejedno kunsthistorické oko pohorší, ale jak jsme se na semináři shodli, z výstavy jsme odcházeli potěšeni skvostnými díly a koncept nás teda trápí zpětně jenom krapet.

fillova salome

No, každopádně večer jsme šli do Galerie města Plzně, kde se konala vernisáž výstavy mladých umělců, jejichž díla byla konfrontována s Váchalovým grafickým cyklem "Šumava umírající a romantická". Obrazy a plastiky tak nějak reagovaly na Váchala, ale hlavně na Šumavu. Něco bylo dost slabý, něco bylo fajn. Nejlepší byl ale koncept výstavy, který se odvíjel od geografických údajů- v místnosti spolu třeba byli chlapíci, kteří bydlí kousek od sebe nebo jejichž díla jsou si trošku formálně podobná...třeba mají podobnou barvu a tak. Ale neberte to jako nějaký krutě promyšlený konceptuální záměr, panu kurátorovi se prostě líbilo, když Franta s Lojzou budou viset vedle sebe, když i chalupy maj od sebe jenom přes kopec.
Pan kurátor/ředitel galerie/umělec na vernisáži rozložil dvě A4 a začal číst dlouhý referát o dílech (mimochodem i on má na výstavě jeden obraz), o tom, kde jaký umělec bydlí a jak to má se Šumavou. V sále sedělo asi padesát důchodců a dvě hladové kunsthistoričky vyčkávající na víno. Po asi půlhodině pan kurátor skončil a předal slovo místnímu varhaníkovi, který se spolu s reprodukovanou podivnou quazihudbou snažil vydat z kláves to nejlepší, co umí. Oukej, řekli jsme si a radši jsme utíkali co nejrychleji pryč. Regionální vernisáž byla i nás příliš velký sousto.
Ale jinak výstavy v Západočeský galerii silně doporučuji.
Mějte se krásně!
a