Koukají na populární dokumenty o umělcích.
Vždycky je to trochu legrace sledovat, jak se umělci vyrovnávají se svojí popularitou, jak je to mění. Zároveň je zajímavé vidět je přímo u tvorby. Něco by ale kunsthistorik raději vidět vůbec neměl. Nakonec stejně zjistíte, že o většině děl je lepší mlčet a nic o nich neříkat.
Z poslední doby mi utkvěly v hlavě dva dokumenty: The Artist Is Present o Marině Abramović a Gerhard Richter Painting.
1) The Artist Is Present (2010)
Marina je nesmírně zajímavá žena, jejíž projekty měly největší sílu v 80. letech. Tehdy vymýšlela spolu se svým přítelem Ulayem nespočet veřejných i soukromých performancí. Byla vždycky docela dost radikální a často šla až na kost, tím myslím, že jí i párkrát šlo o život. A to ať už kvůli videím, kde se nechává oblézat hadem nebo kde stále dokola různými způsoby mučí své tělo, či radikálními půsty. Většinou vystupovala před diváky úplně nahá, nechaná napospas, jednou si sedla do galerie a před sebou měla různé předměty, které mohli návštěvníci na ní použít. Jindy s Ulayem hodiny a hodiny do sebe naráželi, stále znovu a znovu odkrývali stará tabu a symbolicky ztvárňovali úmorný sisyfovský prvek lidského života. Důležitými tématy byly trpělivost, smrtelnost a tělesnost.
V dokumenty The Artist Is Present jsou poměrně zdařile všechny její starší věci ukázány, ústředním bodem celého filmu je však Marinina retrospektiva, která probíhala tři měsíce v MOMA v New Yorku v roce 2010. Každý den během celého průběhu výstavy byla v galerii přítomná i samotná Marina, jež zvala diváky k účasti na performance. Kdokoliv mohl přijít a sednout si před ní a pobýt tam, jak dlouho chtěl. Jednalo se o poměrně silné a emotivní dílo, jak jsem pochopila z dokumentu. Zároveň šlo ale taky o nemalou show, no...Američani no.
2) Gerhard Richter Painting (2011)
Druhý dokument mám ještě v docela živé paměti, zkoukla jsem jej tady (druhý díl zde). Procvičíte si zároveň angličtinu i němčinu, nádhera. : ) Každopádně Gerhard Richter je taky docela velká superstar, vlastně cokoliv, co namaluje, má milionovou hodnotu. Ale pro mě bylo zajímavé vidět, jak jeho obrazy vznikají. Zásadní je, že vlastně jde jenom o formu, o to, co vidíme. Pod obrazem se nic neskrývá. Pozor, to není myšleno negativně. Ve skutečnosti jde o důležitý odkaz na action painting 50. let a na jeho teoretickou základnu- tím myslím teoretika Clementa Greenberga. Ten ve svém textu Modernistická malba tvrdí, že malba sama o sobě potřebuje projít vlastní sebereflexí, sebekritikou, pak může dojít k vlastním vyjadřovacím prostředkům a vyhnout se tak úpadku. Podle Clema nemusí malba zobrazovat ani věci (to umí fotka), ani příběhy (na to máme literaturu), ale moderní obraz by měl říkat: "já jsem pomalovaná plocha." Pro malbu je zásadní, že se vyjadřuje pomocí plochy, která má určitý tvar, a pomocí barvy, která je na plochu nanášena. To je vše. A zároveň je to tak kouzelné. Nemusíte s Clemem souhlasit, ostatně jde o návrat k 50. letům, k Jacksonovi Pollockovi, ale myslím, že na Gerharda Richtera to poměrně sedí. Pokud ovšem mluvíme o jeho abstraktních obrazech. Pak také Richter maluje portréty, kde se zase vyrovnává s fotografií, a to je zase na úplně jiné téma. Každopádně dokument stojí za zhlédnutí, není sice tak výživný jako ten o Marině, ale zas je trochu jiný.
A příště zas o nějaké výstavě. Byla jsem na Švankmajerovi (skvělé), v Rudolfinu (hrůza) a ve Veletržáku (ústečtí studenti se svým projektem Univerzita Předlice mě mile překvapili); a chystám se do Špálovky (no, uvidíme), na Kolíbala (těšim, těšim) a do DOXu (na Kotíka a na rakouské maso, jop).
Mějte se krásně!
a
Žádné komentáře:
Okomentovat