Krajnost dekadence

Předevčírem jsem se konečně rozhoupala a došla si na dekadenci. A nakonec jsem byla příjemně překvapena.

Možná jde trochu o pozdní článek, výstava Decadence now! končí zítra, ale neznamená to, že tím končí i samotné téma.

Na výstavě bylo k vidění mnoho tzv. značkových umělců (umělci mezinárodně známí a uznávaní; ať už vytvoří cokoliv, cena jejich děl se pohybuje v řádech milionů dolarů na světovém trhu s uměním), jako je třeba Jeff Koons, Cindy Sherman nebo samozřejmě Damien Hirst, hvězdy současného umění, které jsou svým způsobem zářným příkladem, co to současné výtvarné umění znamená a kam míří. Ale i k takovému zobecňování musí být člověk opatrný. 

Jak jsem už psala, byla jsem výstavou mile překvapena. Čekala jsem skandalitu, fantas a vlastně jednoduchá populární témata, která přitahují davy. Dekadentní proud součastnosti je ale především intelektuálním ponorem do dějin 19. a 20. století. Mnoho umělců ve svých dílech citují známá díla velkých mistrů, symbolistů, dekadentů přelomu 19./20. století, preraffaelitů ad. Dekadentní umělci předpokládají u diváka  dobrou znalost všech druhů umění, historie a společnosti. 

I samotná výstava byla celkem dobře kurátorsky zvládnuta. Jediné, co bych tak vytkla tématům výstavy (krajnost sebe: bolest, krajnost těla: sex, krajnost krásy: pop, krajnost mysli: šílenství, krajnost života: smrt) je zařazení náboženství do sekce šílenství, fanatičnosti- přiznám se, že v tomto ohledu jsem docela konzervativní. Stejně tak sex jako krajnost těla může být dost zavádějící a matoucí. Pokaždé jde o skutečnosti a témata, která každý chápeme jinak, každý si krajnost těla, sebe sama či mysli představujeme jinak, jinak to vidí návštěvník z ciziny, jinak z Prahy, jinak z Dolní Lhoty, a to si myslím kurátor Otto M. Urban úplně neuvědomil.

Výborný a odzbrojující mi přišel fotograf Ivan Pinkava v místnosti Krajnost života: smrt. 

                                 www.ifotovideo.cz              

                                          www.novinky.cz                          

 

A že je ta výstava záměrně zpopularizovaná a komerční? Proto tam přišlo tolik lidí? A i kdyby, tak ať. Vždyť je to přece dobře. Je to smutné, ale asi je to dobře.

Možná nakonec ale stejně největším zážitkem z dekadence zůstane film, který jsem viděla v kinu Aero, a to Enter The Void. Nestravitelné a patologické dílo. Nedokážu na něj zapomenout a nikdy víc ho vidět nechci.

a