Le Corbusier je (stále) bůh!

Po sakrální ukázce z exkurze v minulém roce si dáme zase něco trochu při zemi, a to nájemní ubytovací komplex v Marseille. Stavěn v letech 1946 až 1952, ovlivněn novou Corbusierovou vášní, kterou si ozkoušel v Alžíru a v Riu de Janeiru- BETONEM. Surovým, neopracovaným, šedivým betonem.

Když byl dům dostavěn, obvinil předseda Ochránců francouzské krajiny Le Corbusiera z toho, že " tímto domem zabil francouzskou krajinu". Dneska už stavba nemusí působit tak monumentálně, všude okolo se tyčí podobně vysoké paneláky, ale stejně se vám úplně zatají dech, když k ní přijdete. Skoro to až nečekáte, že by mohla být tak obrovská. Ani beton už dneska nevnímáme tak agresivně jako lidé v 50. letetch. Pro nás má skoro až estetizující hodnotu.

A souhlasíme s Corbusierem, když řekl v roce 1952, že "v Unité d´Habitation zamýšlel předvést novou nádheru prostého betonu"; ve svých pozdějších spisech pak se zálibou ukazuje u této beotnové stavby na kazy, které na nás křičí ze všech částí struktury, na to, jak jsou v betonu zachyceny nejnepatrnější epizody při bednění: "Cožpak ani u mužů a u žen neuvidíte vrásky a mateřská znaménka, křivé nosy, nesčetné zvláštnosti? Chyby jsou lidské, ony samy jsou našimi každodenními životy."

Na střeše domu vznikla nádherná a rozmanitá architektonicko-skulpturální scenerie, ani bych nevěřila, co se všechno na střechu vejde- vyhlídková věž, solárium, tělocvična, hřiště, 300 m dlouhá tréninková dráha, bufet, bar, školka, jesle, bazén, výtahová šachta a další. A školka tam dodnes funguje.
V 7. patře najdete tzv. obchodní ulici, kde bylo dřív možné koupit všelicos, dneska je tam hotel a pár obchůdků se suvenýry.

No, byl to zážitek. Takový až spirituální pocit člověk obvykle z bytových domů nemá, ale tak může to být taky osobností Le Corbusiera, který se vznáší stále nad celou Provence (vážně, to byste ani neřekli, s čím vším můžete jeho osobu propojit).
I když... na Ronchamp to stejně nemá.