Nešikovná Národní galerie

Národní galerie má na programu výstav samozřejmě víc, ale zaměřím se teď na dvě- Ostrovy odporu ve Veletržním paláci a Rembrandt & Co ve Šternberském paláci. U obou dvou jde o zajímavé a všimnutíhodné kurátorské projekty, které ale Národní galerie trošku zpackala.

Govert Flinck: Rembrandt jako pastýř, 1636

Rembrandt & Co je skvělá a dlouho připravovaná výstava. Opravdu. Po spoustě let se k nám dostala výstava odpovídající postmoderní teorii umění, která na Západě kraluje už více než 40 let, ale k nám se dostává jen pomalu. U nás pořád boduje Vídeň a tradiční pohled na dějiny umění jako na dějiny uměleckých stylů a klade se důraz hlavně na chronologizaci vývoje. Kdežto jinde se už od 60. let dívá na umění jako na výsledek dobového společenského klima, už dávno se neřeší jen ikonografické významy, ale hlavně kontext doby a života umělce. V čem tedy spočívá ona revolučnost (quazi)Rembrandta ve Šternberském paláci? 

Především se zde nedívá na zátiší ovoce jako na symboliku uvadajícího života nebo čehosi jiného, ale jako na výplod dobové poptávky a celospolečenské nálady. K tomu patří i záběry všedního dne, to vše se malovalo prostě proto, protože na to lidé měli peníze a protože si takový obrázek chtěli doma vystavit, jednoduše řečeno. Doprovodný text přímo na výstavě vám to všechno pěkně vysvětlí. Výstava je jinak celkem klasická, ale ještě je třeba dodat, že se zde také podařilo vůbec poprvé dostat dohromady některé obrazy, které k sobě patří, ale nikdy spolu vystavované nebyly. To, že je celý výstava v barvách ING a že Rembrandt & Co je dost hloupý a marketingový název už ani rozebírat nemusím. Kdyby se to jmenovala jednoduše Holandská malba 17. století, ušetřila by si výstava spoustu posměchu.

horní patro

 Ostrovy odporu ve Veletržním paláci mají taky trošku problém s názvem. Podobně jako u Rembrandta jde o skvělý kurátorský koncept, který trošku hatí zdánlivě nepatrná maličkost- název výstavy. Pokud očekáváte zmapování situace v letech 1985-2012, můžete být lehce zklamáni. Jde spíše o subjektivní výběr manželů Ševčíkových, kteří jako respektovaní teoretici umění dostali možnost vystavit svůj projekt ve Veletržním paláci (kdo by odolal), jenže ono by se to hodilo spíš do DOXu. Výstavu můžeme rozdělit na dvě části- starší a současné umění. Starší umění (80. a 1. polovina 90. let) najdeme v mezzaninu, jde spíše o klasické pojetí, taková klidná startovací plocha, než se vydáte nahoru do prvního patra. Tam najdete současné umění, které chaotičností svého uspořádání má korespondovat s pocitem, jež většinou ze současného umění máme. Malíř Jiří David byl v Lidovkách trochu naštvaný, že ti nahoře si své uspořádání mohli připravit sami (spolu s kurátorkou Edith Jeřábkovou), kdežto staříci dole byli uspořádáni kurátory, ale přiznejme si to, 80. léta už jsou dějiny, už se o nich píší statě a knihy, ti už moc se svými díly nepohnou. 

A jak je to s těmi Ostrovy? Žádné ostrovy, ani žádný odpor nečekejte. Název je pouhou poctou Václavu Bělohradskému. Že je to název tedy trošku zavádějící a disfunkční? Asi se to už v Národní galerii stává tradicí, nu, začněme si zvykat. A přitom by stačilo výstavu nazvat Výběr manželů Ševčíkových z let 1985-2012 a měli bychom po problémech, no jo.

Dnešní příspěvek vznikl na základě diskuze na semináři Kurátorská studia. Výstavy doporučuji k navštívení, určitě třeba to horní patro ve Veletržáku je, myslím, skvěle a trefně pojato.

Rembrandt & Co.: Příběhy umění ve století blahobytu ve Šternberském paláci (10.02.2012 - 27.05.2012)

Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985-2012 (9.03.2012 - 1.07.201)

A mějte se hezky,

a