Už jen do zítřka (12. března) můžete na Doc Alliance zhlédnout zadarmo skvělé dokumenty, které byly letos nominovány na České lvy. (více zde)
Ale já bych chtěla upozornit hlavně na jeden, kterému ze srdce fandím:
Trafačka- Chrám svobody na Doc Alliance
Včera večer jsem Trafačku viděla na Jednom světě a ohromně jsem se bavila. Je to zábavně ujetý, vtipný, nápaditý, živý a mladý. Rozhodně, rozhodně doporučuju.
O samotné Trafačce se toho zase tolik nedozvíte, je to spíš takový surrealisticko-požitkářský vhled do světa mladých umělců, kteří chtějí prostě jenom tvořit a někdy to jde, někdy zase ne. Všichni jsou trošku nesví, rozpačití, neumí vysvětlit své počiny, navíc se divák nemůže zbavit pocitu, že kdyby jim pořád nehrozili za zadkem zbouráním té budovy, že možná ani nebudou tvořit s takovou rychlostí a energií.
A dokument utíká svižně a opravdu se nenudíte. Zároveň se jedná i o zajímavý aktuální pohled na tvorbu a postavu Romana Týce.
Takže já myslím, že program na večer je jasný, ne?
Mějte se pěkně!
a
3/11/2012
3/04/2012
Barevná schíza
Víte, jak propojit současnou sociálně-kritickou tvorbu, podivuhodný svět nemocné mysli a neoexpresivní obrazy? Jsou to barvy, přátelé. Čeho jsem si tak všimla a proč hledám společnou linky ve třech naprosto odlišných výstavách, je fakt, že když vidím tvorbu barevně jásavou, cítím zpočátku spíše pozitivní emoce, ale jak přicházím blíž, dochází zpravidla k prudké změně. Tak tomu bylo u Adolfa Wölfliho v Domě U Kamenného zvonu, později u Kryštofa Kintery v Městské galerii a včera jsem měla stejný pocit před obrazy Otakara Slavíka v konírně na Kampě.
V Domě U Kamenného zvonu zaplňují obě dvě patra precizní kresby švýcarského rodáka Adolfa Wölfliho. Jemu byla na konci 19. století diagnostikována schizofrenie a do rukou dostal barevné pastelky. Během třiceti let vytvořil vlastní podivuhodný svět, jemuž vymyslel originální numerickou řadu a notový zápis. Wölfliho rozměrné kresby jsou nesnesitelně detailní. Zpočátku se kocháte jejich precizností, po chvíli se vám ale začne ze všeho točit hlava a je vám spíš úzko. Do toho místnostma znějí pochmurně dunivé vzdechy a skřeky, které naneštěstí nevydávají paní kustodky, ale skryté reprobedny. Doporučuju si výstavu rozdělit alespoň na dvě návštěvy nebo se nesnažit zhltat všechno najednou.
Výstava Kryštofa Kintery je na druhou stranu méně náročnou záležitostí, ovšem do té chvíle, než si ji příliš pustíte k tělu. Prostor Městské knihovny je svou velikostí a počtem místností vyhlášen, dopředu ale garantuji, že protentokrát si toho ani nevšimnete. Chvíli si připadáte jako na divoké jízdě lunaparkem, trochu se bavíte, smějete, trochu na vás padá tíseň ze všudypřítomné kritiky na společnost, později přejdete do tmavé části výstavy, z některých (zvláště těch voskových rozteklých) objektů vám může být i docela nepříjemno. Ale celkově se jedná určitě o jeden z nejzajímavějších výstavních projektů tohoto měsíce, tvorbu Kryštofa Kintery se podařilo velmi trefně postihnout, ani nevadí, že je to tak všechno nahuštěný na sebe. Navíc mě bavily různé zásahy do samotného prostoru galerie, po té spoustě vážných, převážně obrazových, výstavách se jedná o příjemné osvěžení Městské knihovny. Doporučuju všema deseti.
A do třetice Otakar Slavík v konírně muzea Kampa. Jedná se o skromnou retrospektivu, podobně jako v případě Eduarda Ovčáčka, kterou jsem zde připomínala asi před měsícem. Každopádně výstava Otakara Slavíka mě naprosto nadchla. Dlouho jsem neodcházela z galerie tak nadšená jako včera. Jeho nesmírně explozivní obrazy jsou tak plné života, že figury na nich ztvárněné, skoro vystupují ven. A to díky velmi hustým nánosům barev, které z pláten vytvářejí spíše reliéf, než plochý obraz. Zčásti abstrakce, zčásti figura, ale zúžit Slavíkova díla na pojem expresionismus by bylo příliš zjednodušující. Zářivé tahy štetce vás naprosto vtáhnou dovnitř, do děje, přiblížíte se k obrazu a spatříte ohnivou bouři, nespoutanou záplavu barev. Vyhraňte si trochu víc času a bežte se na Slavíka podívat sami. Stojí to za to.
Tyto obrazy sice na výstavě nenajdete, nepodařilo se mi najít odpovídající na internetu, ale myslím, že velmi dobře vystihují Slavíkovu tvorbu:
Adolf Wölfli v Domě U Kamenného zvonu (22. 2. - 27. 5. 2012)
Kryštof Kintera v Městské knihovně (29. 2. - 13. 5. 2012)
Otakar Slavík na Kampě (10. 2. -15. 4. 2012)
(teď mi došlo, že poslední dobou zde odkazuji na stále stejné galerie, musím trochu víc rozšířit pole působnosti; ale třeba to taky může znamenat, že není třeba mnoho galerií, když ty instituce, které máme, budou mít kvalitní a zajímavý výstavní program)
V Domě U Kamenného zvonu zaplňují obě dvě patra precizní kresby švýcarského rodáka Adolfa Wölfliho. Jemu byla na konci 19. století diagnostikována schizofrenie a do rukou dostal barevné pastelky. Během třiceti let vytvořil vlastní podivuhodný svět, jemuž vymyslel originální numerickou řadu a notový zápis. Wölfliho rozměrné kresby jsou nesnesitelně detailní. Zpočátku se kocháte jejich precizností, po chvíli se vám ale začne ze všeho točit hlava a je vám spíš úzko. Do toho místnostma znějí pochmurně dunivé vzdechy a skřeky, které naneštěstí nevydávají paní kustodky, ale skryté reprobedny. Doporučuju si výstavu rozdělit alespoň na dvě návštěvy nebo se nesnažit zhltat všechno najednou.
Výstava Kryštofa Kintery je na druhou stranu méně náročnou záležitostí, ovšem do té chvíle, než si ji příliš pustíte k tělu. Prostor Městské knihovny je svou velikostí a počtem místností vyhlášen, dopředu ale garantuji, že protentokrát si toho ani nevšimnete. Chvíli si připadáte jako na divoké jízdě lunaparkem, trochu se bavíte, smějete, trochu na vás padá tíseň ze všudypřítomné kritiky na společnost, později přejdete do tmavé části výstavy, z některých (zvláště těch voskových rozteklých) objektů vám může být i docela nepříjemno. Ale celkově se jedná určitě o jeden z nejzajímavějších výstavních projektů tohoto měsíce, tvorbu Kryštofa Kintery se podařilo velmi trefně postihnout, ani nevadí, že je to tak všechno nahuštěný na sebe. Navíc mě bavily různé zásahy do samotného prostoru galerie, po té spoustě vážných, převážně obrazových, výstavách se jedná o příjemné osvěžení Městské knihovny. Doporučuju všema deseti.
![]() |
| špatné zprávy, 2011 |
Tyto obrazy sice na výstavě nenajdete, nepodařilo se mi najít odpovídající na internetu, ale myslím, že velmi dobře vystihují Slavíkovu tvorbu:
Adolf Wölfli v Domě U Kamenného zvonu (22. 2. - 27. 5. 2012)
Kryštof Kintera v Městské knihovně (29. 2. - 13. 5. 2012)
Otakar Slavík na Kampě (10. 2. -15. 4. 2012)
(teď mi došlo, že poslední dobou zde odkazuji na stále stejné galerie, musím trochu víc rozšířit pole působnosti; ale třeba to taky může znamenat, že není třeba mnoho galerií, když ty instituce, které máme, budou mít kvalitní a zajímavý výstavní program)
Hrabeme se v archivech Vol. 251
Už jsem zde dala tolik odkazů na různé archivy, ale věřte tomu nebo ne, pořád nejsem u konce. Tentokrát zamíříme do Českého rozhlasu a prohrabeme se jeho hlubokým archivem, nesoucím magický název ´Výtvarné umění´.
Karel Oujezdský je pro mě hrdina sametového hlasu, který s mikrofonem obráží každou vernisáž v Praze, kde vyzpovídává kurátory a umělce. Příspěvky jsou vždycky poměrně svižné, trvají něco kolem pěti minut a mnohdy se z nich dozvíte víc informací o výstavě než z novinových recenzí. Sice patří do nějaké rozhlaso-nudné rubriky o kultuře na Vltavě, ale velmi záhy se jednotlivé rozhovory objeví na internetu, kde si je můžete pohodlně pustit.
Hrabat se důkladně v archivu nemá moc cenu, stačí sledovat aktuální výstavy, protože vernisáž bez Oujezdského je jako vernisáž bez vína.
Na rozehřátí si zatím pusťte rozhovory z výstav, které právě probíhají:
- Kryštof Kintera v Městské knihovně
- Adolf Wölfli v Domě U Kamenného zvonu
- Viktor Kopasz v Ateliéru Josefa Sudka
- František Kaván v paláci Kinských
- Otakar Slavík na Kampě
Karel Oujezdský je pro mě hrdina sametového hlasu, který s mikrofonem obráží každou vernisáž v Praze, kde vyzpovídává kurátory a umělce. Příspěvky jsou vždycky poměrně svižné, trvají něco kolem pěti minut a mnohdy se z nich dozvíte víc informací o výstavě než z novinových recenzí. Sice patří do nějaké rozhlaso-nudné rubriky o kultuře na Vltavě, ale velmi záhy se jednotlivé rozhovory objeví na internetu, kde si je můžete pohodlně pustit.
Hrabat se důkladně v archivu nemá moc cenu, stačí sledovat aktuální výstavy, protože vernisáž bez Oujezdského je jako vernisáž bez vína.
Na rozehřátí si zatím pusťte rozhovory z výstav, které právě probíhají:
- Kryštof Kintera v Městské knihovně
- Adolf Wölfli v Domě U Kamenného zvonu
- Viktor Kopasz v Ateliéru Josefa Sudka
- František Kaván v paláci Kinských
- Otakar Slavík na Kampě
2/19/2012
Začátek letního semestru ve znamení GHMP
Po dlouhých měsících strávených nad desítkami knih s hektolitry kávy, konečně začne letní semestr (třikrát hurá) a zahájíme ho pořádně, jak jinak než výtvarně.
Poslední slušný příspěvek jsem psala v lednu, tak si teď zasloužíte delší report o výstavách.
Galerie hlavního města Prahy nezahálí a nabízí program odpovídající líným zímním odpolednům, ze kterého si určitě každý vybere.
Michal Nesázel vystavuje na Staroměstské radnici své tak trochu naivní, tak trochu východní a taky tak trochu opakující se kresbičky nálad, emocí a myšlenek. Jeho quaziskřeti jsou průhlední a namodralí a dost melancholičtí, trochu vypadají, jako když mají kocovinu, ale moc velká legrace z toho nečiší. Jde o takový vlastní Nesázelův svět, který se vám buď zalíbí nebo vás bude nudit.
Projekt Start-up běží v Domě U Zlatého prstenu už skoro tři roky a za tu dobu si jej určitě pár lidí stihlo zapamatovat. Mladý umělec zde vystavuje vždy jeden měsíc v jedné místnosti a většinou jde o docela zajímavý a povedený věci. Z loňska mi utkvěl v paměti vesmírný sen Pavly Scerankové nebo Unavená radost Matěje Smetany (kterou jsem zhlédla asi třikrát, ani nevím proč, možná protože to bylo tak smutný). Každopádně až do poloviny března je zde k vidění videoinstalace Petry Římalové z AVU. Několik krátkých skečů spojuje téma vesnice, prazvláštní atmosféra, kde se ozývají hlasy, a propojení počítačové animace s reálnými záběry. Podle Římalové se na vesnici dějí tajemné zločiny, pořád se něco pálí a lidé zde podivně a pomalu žijí. No, běžte se na to podívat, do teď s tím trochu zápasim.
Zatím jsem na tuto výstavu nikde neviděla reklamu a nechápu proč. V Domě U Kamenného zvonu se připravuje výstava Adolfa Wölfliho. Po prezentaci Prinzhornovy sbírky půjde o další zajímavou a dechberoucí sondu do tvorby duševně nemocných. Díla Adolfa Wölfliho jsem viděla loni v galerii art brut v Lausanne a naprosto mě nadchla. Adolf Wölfli žil kolem přelomu 19. a 20. století a na papíře ztvárňoval své četné halucinace, barevné světy plné fantastických a podivuhodných stvoření. Tak jsem zvědavá, co z toho bude k vidění U zvonu, už teď ale určitě všem velmi doporučuju. A na nalákání pár Wölfliho kreseb:
A příští středu (29. 2.) bude Za barem Jiří Skála. Tradiční debata s umělcem v kavárně Domu U Kamenného zvonu bude hostit laureáta CJCH, konceptualistu, kterého zajímá "vliv individuality na způsoby zacházení s informacemi, jejich vyjadřování a sdílení"; a taky zkoumá "principy lidského rozhodování a jednání" a tak dále a tak dále.
Tak tak:
Michal Nesázel v 2. patře Staroměstské radnice (10. 2. - 22. 4. 2012)
Petra Římalová v Domě U Zlatého prstenu (9. 2. - 11. 3. 2012)
Adolf Wölfli: Stvořitel Univerza v Domě U Kamenného zvonu (22. 2. - 27. 5. 2012) - stránky výstavy zde
Mějte se krásně!
a
Poslední slušný příspěvek jsem psala v lednu, tak si teď zasloužíte delší report o výstavách.
Galerie hlavního města Prahy nezahálí a nabízí program odpovídající líným zímním odpolednům, ze kterého si určitě každý vybere.
Michal Nesázel vystavuje na Staroměstské radnici své tak trochu naivní, tak trochu východní a taky tak trochu opakující se kresbičky nálad, emocí a myšlenek. Jeho quaziskřeti jsou průhlední a namodralí a dost melancholičtí, trochu vypadají, jako když mají kocovinu, ale moc velká legrace z toho nečiší. Jde o takový vlastní Nesázelův svět, který se vám buď zalíbí nebo vás bude nudit.
Projekt Start-up běží v Domě U Zlatého prstenu už skoro tři roky a za tu dobu si jej určitě pár lidí stihlo zapamatovat. Mladý umělec zde vystavuje vždy jeden měsíc v jedné místnosti a většinou jde o docela zajímavý a povedený věci. Z loňska mi utkvěl v paměti vesmírný sen Pavly Scerankové nebo Unavená radost Matěje Smetany (kterou jsem zhlédla asi třikrát, ani nevím proč, možná protože to bylo tak smutný). Každopádně až do poloviny března je zde k vidění videoinstalace Petry Římalové z AVU. Několik krátkých skečů spojuje téma vesnice, prazvláštní atmosféra, kde se ozývají hlasy, a propojení počítačové animace s reálnými záběry. Podle Římalové se na vesnici dějí tajemné zločiny, pořád se něco pálí a lidé zde podivně a pomalu žijí. No, běžte se na to podívat, do teď s tím trochu zápasim.
Zatím jsem na tuto výstavu nikde neviděla reklamu a nechápu proč. V Domě U Kamenného zvonu se připravuje výstava Adolfa Wölfliho. Po prezentaci Prinzhornovy sbírky půjde o další zajímavou a dechberoucí sondu do tvorby duševně nemocných. Díla Adolfa Wölfliho jsem viděla loni v galerii art brut v Lausanne a naprosto mě nadchla. Adolf Wölfli žil kolem přelomu 19. a 20. století a na papíře ztvárňoval své četné halucinace, barevné světy plné fantastických a podivuhodných stvoření. Tak jsem zvědavá, co z toho bude k vidění U zvonu, už teď ale určitě všem velmi doporučuju. A na nalákání pár Wölfliho kreseb:
A příští středu (29. 2.) bude Za barem Jiří Skála. Tradiční debata s umělcem v kavárně Domu U Kamenného zvonu bude hostit laureáta CJCH, konceptualistu, kterého zajímá "vliv individuality na způsoby zacházení s informacemi, jejich vyjadřování a sdílení"; a taky zkoumá "principy lidského rozhodování a jednání" a tak dále a tak dále.
Tak tak:
Michal Nesázel v 2. patře Staroměstské radnice (10. 2. - 22. 4. 2012)
Petra Římalová v Domě U Zlatého prstenu (9. 2. - 11. 3. 2012)
Adolf Wölfli: Stvořitel Univerza v Domě U Kamenného zvonu (22. 2. - 27. 5. 2012) - stránky výstavy zde
Mějte se krásně!
a
2/09/2012
Je libo výstava?
V Praze? Brně? Volyni?
Od nového roku se seznam výstav přesunul z posledních stránek časopisu Art&Antiques na jejich webové stránky.
Najdete zde všechny možné aktuální výstavy, které právě probíhají v Čechách či na Moravě nebo ve Slezsku a dokonce i v Londýně.
Klikněte sem a najděte si i tu svou výstavu.
Z těch pražských si určitě zajděte na toho Kolíbala, kterého jsem tady už zmiňovala. Z Běly Kolářové jsem už zase tak nadšená nebyla a Cena kritiky v paláci Adria mě dost nudila.
Teď přemýšlím nad Jakubem Neprašem v Hunt Kastner Artworks (Galerii?). Anebo dnešní vernisáží začíná Artsemestr na VŠUP, ateliéry budou otevřeny až do příštího čtvrtka, takže tak.
Mějte se krásně!
a
Od nového roku se seznam výstav přesunul z posledních stránek časopisu Art&Antiques na jejich webové stránky.
Najdete zde všechny možné aktuální výstavy, které právě probíhají v Čechách či na Moravě nebo ve Slezsku a dokonce i v Londýně.
Klikněte sem a najděte si i tu svou výstavu.
Z těch pražských si určitě zajděte na toho Kolíbala, kterého jsem tady už zmiňovala. Z Běly Kolářové jsem už zase tak nadšená nebyla a Cena kritiky v paláci Adria mě dost nudila.
Teď přemýšlím nad Jakubem Neprašem v Hunt Kastner Artworks (Galerii?). Anebo dnešní vernisáží začíná Artsemestr na VŠUP, ateliéry budou otevřeny až do příštího čtvrtka, takže tak.
Mějte se krásně!
a
2/01/2012
Kolíbal na míru
V Galerii Zdeňka Sklenáře, kterou najdete na Smetanově nábřeží, vystavuje Stanislav Kolíbal. Už jsem bědovala, že jsem tam nestihla zaběhnout do konce ledna, ale výstava byla prodloužena do 25. února. Jop.
Stanislav Kolíbal si galerii okoukl a vytvořil díla, která přesně zapadají do prostoru. Příští týden to půjdu okouknout, tak vám pak dám vědět.
Zatím se můžete navnadit rozhovorem na Vltavě. Nebo koukněte na jejich stránky.
Nebo na pár fotek z výstavy:
Anebo se tam zajděte podívat.
A pusťte si nového Cohena.
Stanislav Kolíbal si galerii okoukl a vytvořil díla, která přesně zapadají do prostoru. Příští týden to půjdu okouknout, tak vám pak dám vědět.
Zatím se můžete navnadit rozhovorem na Vltavě. Nebo koukněte na jejich stránky.
Nebo na pár fotek z výstavy:
Anebo se tam zajděte podívat.
A pusťte si nového Cohena.
1/28/2012
El Documento
Znáte webovou stránku Doc Alliance?
Když se trochu probrouzdáte archivem, dají se tam najít opravdu skvosty. Myslím si, že takhle by měly fungovat internetové stránky s filmama a seriálama. Dokument zde koupíte za pár šupů, můžete si ho stáhnout do počítače nebo zhlédnout online. Některé, především kratší snímky, tu najdete i ke zhlédnutí zdarma.
Zatím jsem se pustila jenom do českých vod, ale určitě zde najdete i dobré zahraniční dokumenty, které jinak nemáte moc možnost někde vidět.
Zdarma (a legálně) ke zhlédnutí tu najdete třeba Občana Havla nebo doporučuju nádherný Špátův krátký snímek Respice finem z roku 1967.
A z těch placených bych chtěla upozornit třeba na dokument Moje 20. století, který natočila Olga Sommerová a za kamerou stála její a Jana Špáty dcera Olga. Ani ne hodinu trvá vyprávění tří žen- Adrieny Šimotové, Soni Červené a Lenky Reinerové. Tři portréty třech neuvěřitelných žen, každá má za sebou fascinující osud a věřte mi, že mají o čem vyprávět. Adrieně Šimotové jsem propadla ještě víc, asi ji bezmezně miluju. A ještě jeden pěkný obrázek:
A když už jsme u těch dokumentů, viděli jste poslední díl proStory z 27. 12. Načerno veřejně? To se teda páni architekti moc nevytáhli, myslela jsem, že budou radikálnější a kreativnější. Hm. Přece s tím Václavským náměstím by šlo vymyslet takových pěkných věcí...já bych třeba vyházela dlažky a zasadila tam lesový hájek s posedem, co vy?
Když se trochu probrouzdáte archivem, dají se tam najít opravdu skvosty. Myslím si, že takhle by měly fungovat internetové stránky s filmama a seriálama. Dokument zde koupíte za pár šupů, můžete si ho stáhnout do počítače nebo zhlédnout online. Některé, především kratší snímky, tu najdete i ke zhlédnutí zdarma.
Zatím jsem se pustila jenom do českých vod, ale určitě zde najdete i dobré zahraniční dokumenty, které jinak nemáte moc možnost někde vidět.
Zdarma (a legálně) ke zhlédnutí tu najdete třeba Občana Havla nebo doporučuju nádherný Špátův krátký snímek Respice finem z roku 1967.
A z těch placených bych chtěla upozornit třeba na dokument Moje 20. století, který natočila Olga Sommerová a za kamerou stála její a Jana Špáty dcera Olga. Ani ne hodinu trvá vyprávění tří žen- Adrieny Šimotové, Soni Červené a Lenky Reinerové. Tři portréty třech neuvěřitelných žen, každá má za sebou fascinující osud a věřte mi, že mají o čem vyprávět. Adrieně Šimotové jsem propadla ještě víc, asi ji bezmezně miluju. A ještě jeden pěkný obrázek:
A když už jsme u těch dokumentů, viděli jste poslední díl proStory z 27. 12. Načerno veřejně? To se teda páni architekti moc nevytáhli, myslela jsem, že budou radikálnější a kreativnější. Hm. Přece s tím Václavským náměstím by šlo vymyslet takových pěkných věcí...já bych třeba vyházela dlažky a zasadila tam lesový hájek s posedem, co vy?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)











