Barevná schíza

Víte, jak propojit současnou sociálně-kritickou tvorbu, podivuhodný svět nemocné mysli a neoexpresivní obrazy? Jsou to barvy, přátelé. Čeho jsem si tak všimla a proč hledám společnou linky ve třech naprosto odlišných výstavách, je fakt, že když vidím tvorbu barevně jásavou, cítím zpočátku spíše pozitivní emoce, ale jak přicházím blíž, dochází zpravidla k prudké změně. Tak tomu bylo u Adolfa Wölfliho v Domě U Kamenného zvonu, později u Kryštofa Kintery v Městské galerii a včera jsem měla stejný pocit před obrazy Otakara Slavíka v konírně na Kampě.

V Domě U Kamenného zvonu zaplňují obě dvě patra precizní kresby švýcarského rodáka Adolfa Wölfliho. Jemu byla na konci 19. století diagnostikována schizofrenie a do rukou dostal barevné pastelky. Během třiceti let vytvořil vlastní podivuhodný svět, jemuž vymyslel originální numerickou řadu a notový zápis. Wölfliho rozměrné kresby jsou nesnesitelně detailní. Zpočátku se kocháte jejich precizností, po chvíli se vám ale začne ze všeho točit hlava a je vám spíš úzko. Do toho místnostma znějí pochmurně dunivé vzdechy a skřeky, které naneštěstí nevydávají paní kustodky, ale skryté reprobedny. Doporučuju si výstavu rozdělit alespoň na dvě návštěvy nebo se nesnažit zhltat všechno najednou.

Výstava Kryštofa Kintery je na druhou stranu méně náročnou záležitostí, ovšem do té chvíle, než si ji příliš pustíte k tělu. Prostor Městské knihovny je svou velikostí a počtem místností vyhlášen, dopředu ale garantuji, že protentokrát si toho ani nevšimnete. Chvíli si připadáte jako na divoké jízdě lunaparkem, trochu se bavíte, smějete, trochu na vás padá tíseň ze všudypřítomné kritiky na společnost, později přejdete do tmavé části výstavy, z některých (zvláště těch voskových rozteklých) objektů vám může být i docela nepříjemno. Ale celkově se jedná určitě o jeden z nejzajímavějších výstavních projektů tohoto měsíce, tvorbu Kryštofa Kintery se podařilo velmi trefně postihnout, ani nevadí, že je to tak všechno nahuštěný na sebe. Navíc mě bavily různé zásahy do samotného prostoru galerie, po té spoustě vážných, převážně obrazových, výstavách se jedná o příjemné osvěžení Městské knihovny. Doporučuju všema deseti.

špatné zprávy, 2011

A do třetice Otakar Slavík v konírně muzea Kampa. Jedná se o skromnou retrospektivu, podobně jako v případě Eduarda Ovčáčka, kterou jsem zde připomínala asi před měsícem. Každopádně výstava Otakara Slavíka mě naprosto nadchla. Dlouho jsem neodcházela z galerie tak nadšená jako včera. Jeho nesmírně explozivní obrazy jsou tak plné života, že figury na nich ztvárněné, skoro vystupují ven. A to díky velmi hustým nánosům barev, které z pláten vytvářejí spíše reliéf, než plochý obraz. Zčásti abstrakce, zčásti figura, ale zúžit Slavíkova díla na pojem expresionismus by bylo příliš zjednodušující. Zářivé tahy štetce vás naprosto vtáhnou dovnitř, do děje, přiblížíte se k obrazu a spatříte ohnivou bouři, nespoutanou záplavu barev. Vyhraňte si trochu víc času a bežte se na Slavíka podívat sami. Stojí to za to.
Tyto obrazy sice na výstavě nenajdete, nepodařilo se mi najít odpovídající na internetu, ale myslím, že velmi dobře vystihují Slavíkovu tvorbu:

Adolf Wölfli v Domě U Kamenného zvonu (22. 2. - 27. 5. 2012)
Kryštof Kintera v Městské knihovně (29. 2. - 13. 5. 2012)
Otakar Slavík na Kampě (10. 2. -15. 4. 2012)

(teď mi došlo, že poslední dobou zde odkazuji na stále stejné galerie, musím trochu víc rozšířit pole působnosti; ale třeba to taky může znamenat, že není třeba mnoho galerií, když ty instituce, které máme, budou mít kvalitní a zajímavý výstavní program)