Není jízdárna jako jízdárna

Už je to docela dávno, co jsem ty výstavy viděla, ale jestli mě mozek nešálí, ještě jsem je tu nepředstavovala.
Mám trochu temno v hlavě, proto ze sebe nebudu soukat žádný moudra a rovnou vám vysypu, že Schikaneder ve Valdštejnský jízdárně je pěkná nuda a jsem vážně ráda, že jsem nemusela platit za lístek, ale Koblasa v Jízdárně Pražského hradu je opravdu třída a vůbec mi není líto, že ze mě (ale stejně jsou to vydřiduši) vytáhli šest pětek a ještě k tomu jednu za záchod. Ale všechno, všecičko se vám vrátí, protože  Koblasova retrospektiva je bohumilá óda na dřevo a jemný humor vytesaný do hrubých špalků je úžasně srozumitelný, ale vůbec ne neohrabaný. Překvapivě duchovní díla jsou sice trochu nahňácaná na sobě, ale to skoro nevadí, můžete se procházet úplně u nich, čuchat k nim a zkoumat je ze všech stran.

návrat ztraceného syna, 1958

ráj- eva, had, adam, 2009-2010

intimita, 1974

Zajímavé je i rozpětí forem, které Koblasa používá...od dřeva, přes bronz, až k umělé hmotě. Ale dřevěný věci tam jsou stejně nejlepší.
A co Koblasa říká ke svým sochám?

SOCHY

sochy znamení
          ukazatelé
          sdělení
          mámení
svaté sochy
            i nesvaté
sochy zjevení

balance I, 1992

lamento mojžíše, 1970

No, o Schikanedrovi se mi teď moc psát nechce, je to dost klasická výstava- umělec se narodil, pak maloval ženský selky při práci, potom se proslavil Vraždou v domě, ale třeba by tomu tak nebylo, kdyby to nebyl tak veliký obraz, pak maloval nábřeží Vltavy, trochu moře při západu slunce a pak zemřel, když mu zrovna hráli Rachmaninovo preludium (!). Tomu já říkám odborná uměnovědná zkratka.
Ale pokud máte Schikanedra rádi, výstava se vám bude určitě líbit. Tlumené světlo a růžové skvrny na plátnech dělá svoje.

Tedy stručně a rychle:

Jan Koblasa v Jízdárně PH (13. 4. - 8. 7. 2012)
a Jakub Schikaneder ve Valdštejnské jízdárně (20. 4. - 21. 10. 2012...tyjo, skoro půl roku, neuvěřitelný)

Mějte se fajn!
a

Le Corbusier je (stále) bůh!

Po sakrální ukázce z exkurze v minulém roce si dáme zase něco trochu při zemi, a to nájemní ubytovací komplex v Marseille. Stavěn v letech 1946 až 1952, ovlivněn novou Corbusierovou vášní, kterou si ozkoušel v Alžíru a v Riu de Janeiru- BETONEM. Surovým, neopracovaným, šedivým betonem.

Když byl dům dostavěn, obvinil předseda Ochránců francouzské krajiny Le Corbusiera z toho, že " tímto domem zabil francouzskou krajinu". Dneska už stavba nemusí působit tak monumentálně, všude okolo se tyčí podobně vysoké paneláky, ale stejně se vám úplně zatají dech, když k ní přijdete. Skoro to až nečekáte, že by mohla být tak obrovská. Ani beton už dneska nevnímáme tak agresivně jako lidé v 50. letetch. Pro nás má skoro až estetizující hodnotu.

A souhlasíme s Corbusierem, když řekl v roce 1952, že "v Unité d´Habitation zamýšlel předvést novou nádheru prostého betonu"; ve svých pozdějších spisech pak se zálibou ukazuje u této beotnové stavby na kazy, které na nás křičí ze všech částí struktury, na to, jak jsou v betonu zachyceny nejnepatrnější epizody při bednění: "Cožpak ani u mužů a u žen neuvidíte vrásky a mateřská znaménka, křivé nosy, nesčetné zvláštnosti? Chyby jsou lidské, ony samy jsou našimi každodenními životy."

Na střeše domu vznikla nádherná a rozmanitá architektonicko-skulpturální scenerie, ani bych nevěřila, co se všechno na střechu vejde- vyhlídková věž, solárium, tělocvična, hřiště, 300 m dlouhá tréninková dráha, bufet, bar, školka, jesle, bazén, výtahová šachta a další. A školka tam dodnes funguje.
V 7. patře najdete tzv. obchodní ulici, kde bylo dřív možné koupit všelicos, dneska je tam hotel a pár obchůdků se suvenýry.

No, byl to zážitek. Takový až spirituální pocit člověk obvykle z bytových domů nemá, ale tak může to být taky osobností Le Corbusiera, který se vznáší stále nad celou Provence (vážně, to byste ani neřekli, s čím vším můžete jeho osobu propojit).
I když... na Ronchamp to stejně nemá.